Vánoce jsou ty nejdůležitější svátky v roce

Tak co, už to máte za sebou? Oddechli jste si? Ještě si aspoň trochu dopřáváte dobrého jídla a cukroví? Vyřizujete resty a chystáte se na Silvestra? Dobře děláte. A vše, co teď děláte, ať už se třeba jen válíte, je zasloužené. Je jedno, jestli Vánoce máte nebo nemáte rádi. Vánoce, jsou ty nejdůležitější svátky v roce. Bez nich by muž nebyl mužem a žena ženou. Bez nich bychom jako děti nevyrostly. Vánoce - je ta největší zocelovací kůra v roce.

Přichází to každý podzim pokradmu, ale v době adventu už to vrcholí. Ano, měsíc před Vánocemi to začíná naplno. Podle tradice byste měli rozjímat nad svým životem a připravovat se na příchod Krista. Ale co si budeme povídat, připravujete se hlavně na to, jak ve zdraví přežít. Všichni ti hodní milí lidé, co se chystají o Vánocích šířit jen dobro, jsou agresivní až běda.

Pokud jste celý rok jezdili do práce autem rozespalí, před Vánocemi s tím musíte skončit. Ježdění na "automat" je sice pro vás bezpečné, ale jiní lidé jsou vám rozhodně nebezpeční. Člověk musí být ve střehu, neb v době adventu se nehraje na dodržování rychlosti, na blinkry, na předjíždění z leva, na červené. V nákupním centru zjistíte, že stát ve frontě nic neznamená, že se před vás stejně někdo nadere a pokud se ozvete, nejspíš dostanete ještě kabelkou.

Období adventu je z celého roku nejchudší na gentelmany. Nikdo vás nepustí do dveří, ještě byste ho předběhli. Nikdo vás nepustí sednout, jeho také bolí nohy. Pokud někoho oslovíte na ulici, dělá, že vás nevidí, protože rozhodně nechce nikomu dávat drobné. A vy jste chtěli jen vědět, jak se někam dostanete. Při vystupování z metra by se vám hodil výcvik ragby, abyste zdolali ten dav proti vám.

Nakonec se těšíte na Vánoce, jen aby už tohle skončilo. V práci to jde od desíti k pěti. On nikoho nedostanete informace, které potřebujete. Pokud už se vám podaří dostat nějaké, obvykle jen půlku. S někým se domluvit je nadlidský úkol a proto třiadvacátého odcházíte v domnění, že už bude vše lepší. A ono taky bude. Po Vánocích.

Po několika hádkách, všechny v podstatě kvůli prkotinám (ale čeho je moc, toho je příliš), přeci jen máte toho kapra z těch nejlepších sádek, žádného bahňáka přece. Ten nejhezčí stromeček, který zdobí děti dle svého vkusu a ve volných chvílích demoluje kočka. Bramborový salát z těch správných brambor, tak jak vás to učila babička a na Štědrý večer přivezete i dědečka, který už dlouho nikam nechodí. S trochou sebezapření prostřete i pro toho jednoho hosta navíc, co kdyby přeci jen někdo přišel.

Pokud si nezabodnete kost do krku, máte to za sebou. Zvládnete i návštěvy na Boží hod a Štěpána. I strejdu, kterého v podstatě nemáte moc rádi, ale i tak je součástí rodiny. Na Vánoce, se všechny hříchy našich bližních mažou. Naštěstí i my jsme někoho bližními. Psychicky zocelenější a trošku i moudřejší můžeme zase do dalšího roku, protože tenhle starý, jsme už zvládli.

Prosinec už je takovej

Přesně tak. Prosinec už je prostě takovej. Ne nebudu mluvit o knize Donala Ryana, i když je to kniha, po které dlouho pokukuju, a možná teprve teď mi dochází, proč mě ten název tak zaujal. Tudíž to nebude ani příběh z Irska, ani citlivé líčení života na jedné farmě. Což je možná škoda. Prosinec, je totiž krásný název už méně krásného měsíce. Prosinec, aspoň já ho tak vnímám, je nejdepresivnější měsíc v roce.

Když se řekne prosinec, co vás napadne? Mně, protože jsem věčný optimista, tak mě napadne Mikuláš, advent, Vánoce a sněhové vločky. Taková ta krásná pohodová doba, kdy si uděláme čas na všechny naše známé, které jsme už dlouho neviděli. Navštívíme je, nebo se sejdeme někde na skleničku či kávu. Obdarujeme se drobnými dárky a stříkaným jmelím a slíbíme si, že se v tom dalším roce, uvidíme častěji, protože ten bude mnohem lepší, než ten rok dosavadní.

Jo, tak takhle nějak to vidím, ve svých představách. Realita je ale naprosto jiná. Lidi šíleji. Shánějí dárky, teda spíš dary. Jako by cena a velikost dárku byla tím nejdůležitějším. Obstarávání dárků ale hlavně znamená zapomenout na své dobré vychování. Chovat je jako hulvát, do všech kolem strkat. Být agresivní. S poklidným adventem a rozjímáním nad příchodem spasitele tohle nemá vůbec nic společného. Pro samé pečení a běhání po obchoďácích si ani nenajdeme čas na to, se sejít s těmi, které máme nejraději, které jsme dlouho neviděli, nebo kterým by naše návštěva udělala radost.

Je mi z toho smutno. Přitom řešení je tak jednoduché. Stačí pořídit drobnosti. Celkový finanční limit bych viděla tak na maximálně tři stovky. Zabalit pod ten stromeček jednu obyčejnou věc. Jen jako symbol, že chcete někoho obdarovat, udělat radost. Jen jako připomínku toho, že na člověka myslíte. A více času věnovat svým blízkým, nebo i vzdáleným. Raději dejte ten mamon za cestu za osamělou tetou. A místo věcných darů věnujte svou pozornost a objetí. Byla bych moc šťastná, kdyby byl prosinec jednou takovej.

Adventní věnce a očekávání

Sedím si takhle na svém oblíbeném gauči, ve svém oblíbeném (rozuměj jediném) pokoji a koukám, jak z teplého skleněného hrnku stoupá pára. Vždy, když už si myslím, že rozlousknu, jaký obrazec vykresluje, z ničeho nic zmizí. A tak si tu tak hovím v teple, poslouchám příjemnou hudbu, upíjim čaj a sleduju, jak se mihotá plamen na první svíčce z mého adventního věnce. Pohodová předvánoční atmosféra naplnění klidem a pohodou.

Ano, pár minut draze vykoupených realitou dlouhých hodin. Zase přemýšlím, že jsem to i tento rok prokaučovala. Ve všem tom spěchu, cestování, dovolenkování a pod masáží vánočních motivů od konce září, jsem na Vánoce prostě zapomněla. Ne na to, že letos zase budou, ale na to, že už skoro jsou. A tak jsem stejně, jako kterýkoliv jiný rok sháněla adventní věnec na poslední chvíli. Jako každý rok, jsem ho na první adventní neděli neměla, protože všechny pěkné, co jsem si vyhlídla, byly vyprodané a ty co jim zbyly, byly buď neskutečně hnusné, nebo drahé. A to já raději přispěju na nějakou tu vánoční charitu, než vydřiduchům na jejich nové paláce.

První adventní neděli, jsem tak zapálila místo svíce prorocké, svíci úplně jinou, obyčejnou, bez zvláštního poslání. I když Ježíš říkal: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12). Takže třeba zase až tak obyčejná nebyla. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se mi adventní věnec dostal do vánočních tradic. U rodičů jsme ho nikdy neměli. Asi to má na svědomí někdo z mých spoluchodících. Nicméně co na svědomí nemá, je samostatné vyrábění věnce. K tomu jsem se nikdy nedostala.

Proto jsem se rozhodla, že příští rok, už to (skutečně) musí být jiné. Vánoční dárky si nakoupím daleko dopředu, abych nemusela začít zmatkovat začátkem prosince. Budu si užívat vánoční čas se vším všudy, tj. opravdu si vychutnám ty čtyři týdny příprav a očekávání. Abych nezahálela, začala jsem hned. Použila jsem strýčka googla a podívala se, jak se vyrábějí adventní věnce. Prvních pár minut bylo celkem v pohodě. Paní měla kostru věnce a stříhala větvičky. Moc jsem nechápala, že zrovna smrkové, to jí ten věnec asi moc nevydrží, ale dobrá. Po několika málo minutách, se výroba věnce stala bojem. Paní zápasila, seč mohla, ale věnec se zdál být silnější. Větvičky si dělaly, co chtěly a situaci nevylepšovala ani tuna použitého připevňovacího drátku. Výsledkem nelítostného souboje bylo spotřebované klubíčko drátku a z jedné strany ovětvičkovaný věnec, ne nepodobný tomu, co jsme pořídili na dušičky. Pani na videu se ale zdála spokojená a tak jsem s napětím očekávala, co bude dál. Za pomocí tavící pistole přidělala paní z jedné strany věnce na druhý kus mašle. Chyběl jen nápis: vzpomínáme. Místo něj následovaly modré (asi protestantské) svíce a ke každé znich příšerná bílobéžová mašle. Při zdobení třpytkami už jsem odpadla. Tudy má cesta v následujícím roce nepovede. Nicméně je vidět, že jsem si předsevzala velmi nelehký úkol, který hned tak někdo nezvládne.

Černobílý svět

Tak jsem si vám udělala prázdniny. Ano, dovolenou.  Stala jsem se jedním z těch bláhovců, co si nevybírají dovolenou v létě, když je pěkně, ani v zimě, kdy je všude spousta sněhu na pořádné lyžování. Vzala jsem si dovolenou pěkně v půli listopadu, 17. listopad jistě promine, a odjela tam, kde je možné se v tuto roční dobu poflakovat ráno u moře a odpoledne si zajít zalyžovat. A co vám budu povídat, bylo to skvělé.

Taky jsme usoudila, že si to po všech těch rekonstrukcích a dalších stereotypních činnostech zasloužím. Že trocha volna ještě nikdy nikoho nezabila a hlavně, že už jsem unavená z tohodle černobílého vidění světa. Kde je všechno jen dobře, nebo jen špatně a další názor nějak nemá šanci na přežití. A to jsem přitom milovník černobílého světa - v pohádkách a v bolywoodských filmech. Bohužel, život je mnohem složitější. A tak jsem frnkla. V letadle se trochu pod vlivem posledních událostí bála, ale dala jsem to.

Letěla jsem do arabských emirátů. Kdo jste tam byl před pár lety, vězte, že přičmoudlíka (teď to prosím nechápejte nijak hanlivě) abyste pohledal. Aspoň v Dubaji jsem měla pocit, že je všude kolem spousta Evropanů, hlavně v nákupních centrech. Na letištích už neběhali chlapíci se samopalama, nikdo na mě už nepořvával, protože jsem holka s krátkýma vlasama, na zastávce metra nepostávali žádní vojáci. Připadala jsem si, na rozdíl od návštěvy před nějakými sedmi lety, jako v jakémkoliv jiném městě (státě). Místní už si na nás Evropany nějak zvykli, tak jako si my budeme zvykat na ně.

A asi jako všude jinde, je to o lidech. Taxikáři byli milí chlapíci, co prohodí pár konverzačních vět, než vás dopraví do vaší "cílové destinace". Filipínci mi s úsměvem nandavali nákup do tašek, i když mi je jasné, že je to pro ně práce za minimální mzdu.  Odrzlé arabské děti předbíhaly ve frontách na vlek a snažily se prostrkat kdekoliv, to bylo jen možné. Jiní rodiče zas nechali své děti udělat velký nepořádek v kavárně, rozházet po ní hlínu a bláto a připadalo jim to zcela přirozené. Však on někdo přijde a uklidí to po nich, to není jejich práce. Další mi pak s úsměvem přidržel dveře, když jsem se vracela domů.

 

Některé věci jsou mi blízké. Jiné jsou pro mou výchovu a kulturu nepochopitelné. Novodobé otrokářství je mi míle vzdálené. Ale není to jen ve světě tmavých, stále častěji mám pocit, že ani zdaleka nechápu ty bílé všude kolem mě. A tak se ještě chvilku raduju z toho, že jsem se zrovna vrátila z dovolené a že mám pocit, že ten svět, ve kterém tady v Čechách žiju, jde tak nějak kolem mě. Jako bych nebyla jeho součástí, ale jen nahlížela z venčí. Mohla zakroutit hlavou, nebo souhlasně pokývat, ale stále se mě to vnitřně nedotýkalo. Osvobozující pocit. Krásné svěží šedo.

Jste spokojeni se svým životem

Tak co, jak jste spokojeni se svým životem. Dobrý? Spokojenost? Nebo to stojí tak říkajíc za prd? Asi člověk není nikdy spokojen se vším. To by bylo docela divný a hlavně by nebylo co zlepšovat. Být spokojený částečně, je dejme tomu takový standard. Zato být opravdu nespokojený, to už stojí za zamyšlení. Do ničeho takového se ale pouštět nebudu, já jsem se svým životem spokojená - částečně. Dobře vím, co by se dalo lepšovat. Dobře nevím, jak přesně.

Asi každý na svůj život nahlížíme z různých stran. Někdy se nám zdá fajn, jindy to nestojí za nic. Někomu se možná v životě dějí velké věci a nepřijde mu na nich nic divného, je na ně zvyklý. Někomu se ale nedějí velké věci nikdy, někomu zřídka. Život ale nějak ve výsledku neni o těch velkých věcech. Nebudu tady dnes polemizovat a přihřívat si vlastní polívčičku. Nějak dnes na to nemám tu správnou náladu a vás tak jednoduše osvobodím. Doporučím vám ale knihu, která aspoň trochu zamíchá s tím, jak se na ten svůj život díváte teď. Možná poodkryju trochu více, než je běžné u recenzí, takže kdo jste rádi překvapeni, jděte si raději přečíst nějaký můj starší příspěvek.

Kniha je od Jonase Karlssona. Už jsem zde psala o jeho novele Místnost. Ne, nemám úchylku jen na tohoto autora, čtu mezi tím i něco jiného, ale u Jonase mě fascinuje ta absurdnost, se kterou dokáže příběh rozvíjet. Jestli Místnost byla tajemná, tak Faktura (o té tu teď bude řeč) je záhadná. Děj je prostý - člověk, pracující na půl úvazku ve videopůjčovně. Bydlí v jednopokojovém bytě, kde se kouká na filmy, jí pizzu a pouští gramofonové desky. Jeho největším vzrůšem je dojít si do stánku se zmrzlinou pro své dvě oblíbené příchutě. Kromě Rogera, nemá žádného výraznějšího kamaráda. 

Jeho prostý život plyne až do doby, kdy mu přijde faktura na 5 700 000 švédských korun. To je částka přímo astronomická, i kdyby se jednalo jen o koruny české. V tu chvíli by člověk předpokládal, že se k tomu hlavní hrdina postaví čelem, ztropí někde skandál, bude křičet a řvát. Náš hrdina ale v klidu zavolá na infolinku. Stráví u ní noc, aby se dozvěděl, o co jde. A začne si povídat s Maud, se ženou na konci telefonu. Probírá svůj nezajímavý život, líčí všechna svá utrpení a neštěstí a jak myslíte, že to dopadne. Ponížejí mu na příslušném úřadu částku za fakturu, když lidé kolem něj platí třeba jen několik set tisíc? Ale kdepak. Vše důkladně přezkoumají a dlužnou částku, mu za všechny ty útrapy nešťastné lásky ještě zpětinásobí. 

Co si s tím nakonec a jak počne, jak se zachová a co bude dělat, to se dozvíte v knize. Stejně jako to, že se nemáte s ostatními porovnávat, že nikdy nevíte okolnosti všeho a že to, co se vám zdá jako jedeno z největších neštěstí života, vám ve skutečnosti ještě prospěje a život obohatí. Tak jaká by byla vaše částka? Jste si jisti, že by to bylo jen pár stovek tisíc. Nebo je vám jasné, že to musí být milióny. Možná, je všechno úplně jinak.

 

Zlatá éra emailů

Myslím, že se nám ten pokrok nějak zvrhává. Ještě před několika desítkama let lidé prostě pracovali. Ať už byli v kancelářích, na stavbě, ve škole, v dílně nebo kdekoliv jinde. Pracovali s tím, co měli, občas někam zatelefonovali, zašli se za někým poradit, zúčastnili se nějaké schůzky, vyzvedli si někde nějaké podklady a pak zase šli pracovat na tom svém. A jak to vypadá teď? V mnoha pracích trávíte nekonečné hodiny na všech možných meetingách, které stejně povětšinou nic zásadního nepřinesou a pokud ano, rozhodně se to nerentuje s dobou, kterou jste na to vynaložili. Pak o tom, co děláte a na čem jste se domluvili, píšete další nekonečné reporty a hlavně, hlavně mailujete.

Nebýt na emailu, to už je pořádná katastrofa. Když přijdete do práce, musíte jako první zkontrolovat a projít všechny emaily, během dne je pravidelně sledujete, abyste si je nakonec nechali přeposílat na svou soukromou adresu a mohli je procházet i doma. Dnešní doba se změnila v emailové šílenství. Když s někým nechcete mluvit, tak mu prostě pošlete email. Když mu chcete říci něco nepříjemného, tak se to lepší dělá přes email. Když na něco nechcete odpovídat, tak prostě napíšete nic neříkající email, ale nikdo nemůže říci, že jste mu snad neodpověděli. Elektronická pošta je neskutečné alibi, oblíbený nástroj pokrytců. Je to zbraň hromadného ničení.

Polovinu pracovní doby si posíláte emaily, přehazujete si problém jak horký brambor, vymýšlíte si hlouposti, abyste o tom mohli poslat dalších několik emailů. Trávíte nad poštou spoustou času, abyste nakonec zjistili, že to druhá strana stejně pochopila úplně jinak. Takže mu co? Napíšete znovu.

Elektronická komunikace je začarovaný kruh.  Naše "poštovní schránka" je plná reklamních sdělení, výhodných nabídek i další nevyžádané pošty. Pod záminkou slevy, aneb nechci slevu zadarmo, sdělíte svou adresu, na kterou vám okamžitě začne chodit další a další reklama. Jakmile vaši adresu zjistí, už to do vás perou. Hlava nehlava, schránka neschránka. Všem je to šumák. Důležitý je zisk.

Takže nakonec ve vší té přehršli pracovních emailů, skvělých nabídek a reklamních sdělení skoro nepostřehnete, že vám píše někdo blízký. Že v té maximálně neosobní komunikaci, by se náhodou mohlo objevit také něco hřejivého. Je to jako zázrak. Blesk z čistého nebe. A vás nenapadne nic jiného, než že po vás někdo něco chce, protože váš mozek už dostal takovou masáž, že nějak zapomíná na to pěkné, co nám pošta vždy přinášela. Emaily přes všechny své klady prostě nejsou dopisy. Klasické papírové dopisy, kde jste si několik dní chystali, co napíšete a když už jste psali, nezapomněli jste sdělit všechny své pohnutky, které vás vedli k tomu, co píšete. Žádný email, byť by byl sebemilejší, by vám nepřinesl tolik radosti, tolik emocí, tolik představ a snů jako klasické psaní. Ten papír je takový osobnější, niternější, upřímnější. Není citově oproštěný, ale naopak emocí plný. Čím více času a snahy mu věnujete, tím větší radost přináší.

Nu, co myslíte?

Fakt špatnej den

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a někde, úplně v tom nejvzdálenějším koutku svého já máte pocit, že něco není úplně správně? Jenže máte toho tolik před sebou a nesmíte na tolik věcí zapomenout, že tomu nevěnujete pozornost. Nu, možná byste měli. Jinak by vás totiž nepřekvapilo, že když si vezmete ze skříně své oblíbené tričko, při pohledu do zrcadla zjistíte, že je pokecané. Což samozřejmě není od vás, protože když jste to tričko házeli minulý týden do prádla, bylo úplně v pořádku.

Takže sáhnete do skříně pro další tričko, které už není tak oblíbené, ale pořád ho máte dostatečně rádi na to, abyste se cítili dobře. Do doby, než si v něm jdete vyčistit zuby, protože pak už si jdete do skříně pro třetí kousek, neskutečně naštvaní. Tahle ranní avantýra vás ale nezviklá. Do kafe jste si dali správně cukr a ne sůl a celkem spokojeni odcházíte z domu na autobus. Na autobus, na který chodíte pravidelně každé ráno ve stejnou dobu. Dnes ale nejede. Počkáte dalších pět minut, ale stále nic. Teď už víte, že přijedete pozdě, leda by se stal zázrak, v který stále ještě doufáte. Hurá, autobus vidíte z dálky. Připraveni se chystáte nastoupit, když si všimnete, že ostatní nenastupují, je to totiž jiné číslo, než potřebujete. Pokud si navíc krátíte čas čtením, nebo nějakou jinou činností, tak si buďte jisti, že do tohodle autobusu nastoupíte a všimnete si až za pár zastávek, že jste někde úplně jinde.

Nic není ztraceno. Pospícháte na další spoj, ale ten pro změnu jede na vteřinu přesně, takže ho samozřejmě nestihnete. Celé tělo vás bolí, jako byste v noci místo spánku kácely stromy. Fakt divnej den. S vypětím všech sil dorazíte do práce, kde si hned ve dveřích šéf všimne, že jdete pozdě. Abyste odčinili tuto skutečnost, vrhnete se okamžitě do práce, když v tu chvíli zjistíte, že krom běžné práce vám dnes přišlo navíc ještě minimálně deset emailů s tím, co máte udělat. Jakmile se do něčeho pustíte, telefon nepřestává zvonit. Konec pracovní doby chápete jako vysvobození. Konečně to snad máte za sebou.

Už před prací vám dochází, že tak rychlé to nebude. Cesta na tramvaj na zpáteční cestu vám trvá dvakrát tak déle, než je normální. Vaše chůze je nejistá, jako byste byli sedmdesátníkem po mrtvici. A to vás ještě čeká lekce francouzštiny. Tentokrát už nejste překvapeni, že ničemu nerozumíte. Už jste přepli na mód hlavně to vydržet bez ztráty květinky. Odpočítáváte minuty, odpovídáte na něco jiného, než se vás ptají, ale tváříte se naprosto vyrovnaně. Jinak to už ani nejde. Domů jedete věčnost. Ujíždějící tramvaje nedobíháte, autobusy neočekáváte včas, už si pro jistotu ani nevyhledáváte spojení. Nakonec se to skutečně stane. Jste doma. Pokud už nic nemusíte, jste šťastnými jedinci. Jinak dávejte pozor, na kolik stupňů perete.

Znáte takové dny? Já mám takový dneska. S největším nasazením se o něj s vámi dělím. Samozřejmě si každé slovo kopíruju, protože přesně teď je ten správný čas, si to vše smazat. A dnes, už to vyloženě očekávám. Vám přeju fakt málo špatnejch dnů.

Jak to máme s projekty?

Zajímalo by mě, jak často se užívá v dnešní době slovo projekt a jak často se užíval před takovými patnácti lety. Za mých mladých (rozuměj mladších než teď mladých) let jsem to slovo slyšela akorát, když jsem randila s nějakým stavařem, nebo narazila v hospodě na nějakého architekta. Ale pak se situace změnila. Studium si žádalo společnou práci nad projekty a tak jsem se konečně poprvé stala součástí tohoto důležitého slova. Bohužel, bez většího nadšení, jelikož společné projekty vedly akorát k tomu, že jsem nakonec vše dělala sama.

Stěžejní změna přišla, když jsem si otevřela svůj vlastní projekt, který opět souvisel s určitým náčrtem. Znamenal vylepšení bydlení a naplánování, co kdy se předělá, přesune, zrekonstruuje. Konečně počin, který mi přinášel radost a skončil úspěšně. Malým projektům jsem se věnovala později i nadále, jelikož na baráku je práce stále hodně. Pro velké projekty jsem se ale nikdy pořádně nenadchla, žádné jsem neměla. Asi proto, že jsem skormná holka.

Jenže teď se všemi těmi projekty roztrhl pytel. Slovo se ze stavebnictví převzalo do běžné řeči a narážíme na něj neustále. Naposledy jsem někde četla, že si Barbora Poláková nadělila na tento podzim dva projekty - dítě a debutové album. A to už mi nedalo. Co to ty projekty vlastně jsou?
"Časově ohraničené úsilí, směřující k vytvoření unikátního produktu nebo služby, na němž se podílí více lidí, spojených na dobu trvání projektu do tzv. projektového týmu. Koordinace jejich činností se označuje jako řízení projektu, které vykonává vedoucí projektu (projektový manažer)."

Tak v podstatě to odpovídá. Počít dítě, je přeci jen vytvoření unikátního produktu. Podílí se na něm více lidí, obvykle dva, ale nebudeme puritáni. Kdo je vedoucím projektu při takovém plození dětí, už by mohla být záležitost poměrně sporná. Kdo je projektovým manažerem dalších devět měsíců, je mi zcela jasné. Co se dětí týče, má projektový tým trochu smůlu, jelikož jeho trvání je dlouhé, obvykle celoživotní. Nedáse tedy říci, že by snad poučka zklamala i v tomto směru, protože časově ohraničené úsilí to rozhodně je. Řízení projektu prostě není jednoduché.

Tisíce věcí, které nás serou

Vždycky, když vidím příspěvek blogu 1000 věcí které mě serou, tak se zaraduju. Ne z toho, že mě něco sere, ale že to jsou stejné nebo podobné věci, co serou i jiné. Možná je to i jistá dávka solidarity, protože kdo není nasr.... s náma, je nasr.... proti nám. Nabízí se ale otázka, když se nám to tolika nelíbí, jestli je v naší moci to nějak změnit. Dospěla jsem k závěru, že nejspíš těžko, aspoň co se většiny takových údělů týká. Asi nemám žádný nástroj, který by všem, najednou a hlavně jednou pro vždy vysvětlil, jak velké je presso.

Objednat si kafe, je věda. Zvlášť, když kávu milujete. Řeknete si o frappé v kavárně, která má stroj za statisíce a oni vám ho připraví z prášku. To by se jeden vzteknul. Což si tedy hned přidávám na svůj seznam věcí, co mě pěkně ......štvou. Ale určitě existují také věci, které by se změnit daly. Teď nastala dlouhá pauza, kdy jsem se snažila přijít aspoň na jednu. Problém je, že mě napadají jen ty nasírací, co s náma půjdou od dětství do stáří. Třeba právě teď otázka mého rodiče, kdy přijdu? S následným a kam vlastně jdeš? Budeš jíst? Moje mamka to dotáhla k dokonalosti, protože po všech otráveně zodpovězených otázkách, nebo věty, že nejsem u zpovědi, se ozve otázka poslední: a můžu jet s tebou?

Hejtovat bych mohla nonstop. Bezdomovci v tramvajích, stejná písnička dvakrát do hodiny v rádiu, předjíždění zprava, neustále vybitej telefon, pomalej počítač,  nepřechylování u jména Smetana, slovo mobilovat, studený kafe na krásu, že už mi neříkají slečno, chlapi svlečený do půli těla, neostříhaný nehty, ranní vstávání, český "celebrity", kočičí bobky v záhoně s kytkama, parkování ve vjezdu, KIKA, běhání, cvičící podložky, plonkový kecy, rozpadající se boty, pozdní příchody, ...

A ze všeho nejvíc mě sere, že těch věcí, co nesnášíme, dokážeme vyjmenovat tisíce a těch, které máme rádi? O těch musíme dlouho přemýšlet, než si na nějaké vzpomeneme. Takže vyhlašuju antihejtí kampaň. Až si zase vzpomeneme na 1000 věcí, co nás serou, vzpomeneme si taky na ty, co máme rádi. Jako doopravdy rádi. Nejen na ty, co nějak akceptujeme, nebo tolerujeme. Pište mi je do komentářů, ať můžu brzy napsat příspěvek: Stovky věcí, které mám ráda.

Pro step jsem se narodila

Asi každý z vás, kdo je aspoň trošku sportovní typ, se nějakému tomu pohybu věnuje. Já jsem šla letos do sebe. Odložila jsem duševní potravu a dle hesla v zdravém těle zdravý duch, jsem se rozhodla věnovat svůj volný čas různým cvičebním metodám. Toto rozhodnutí mi zabralo poměrně dost času, protože člověk musí nejprve vybrat tu správnou pohybovou aktivitu, které se bude jakože trpělivě věnovat. Tudíž jsem jako první vyškrtla běhání. Pak všechny sporty, které jsem nikdy nedělala jako in-line brusle nebo squash. Pak sporty které dělám ráda rekreačně - kolo, plavání, turistiku. A moc mi toho nezbylo.

Do užšího výběru se dostal jen badminton a stolní tenis. Jenže k těmto sportům je třeba nějaký spoluhráč, nebo protihráč, nebo jak se tomu člověku říká.  Takže už mi zbylo jen hledat něco, co můžu dělat sama. A v tu chvíli mě to napadlo. Před dvěma lety jsem se věnovala krátký čas stepu. Byla to docela makačka, ale bavilo mě to. Přesně do chvíle, než jsem si oddělala na lyžích koleno. Teď nastal ta pravá chvíle se k tomu vrátit. Vydala jsem se do sklepa hledat boty mé kované. Našla. Další týden vyrazila na první hodinu.

Sice se říká, že opakování je matka moudrosti, ale já přece nepůjdu znovu do začátečníků. Brush, back, step, tap, heel - to už přece všechno umím, aspoň teoreticky určitě. Jdu tedy rovnou do pokročilých. První lekce, prvních deset minut a už nemůžu. Co nemůžu, vůbec se nechytám. Už při rozcvičce. Rozcvička přece není tak důležitá, určitě se chytnu vzápětí. Je to přece jako jezdit na kole. Step se nezapomíná. Dobře vím, co mám dělat, jen ta realizace pokulhává. Moje domněnka, že když zvládám kroky na pravou stranu, tak je zvládnu i na levou se neukázala jako správná. Po třiceti minutách se smiřuji s faktem, že jsem ve skupině za největší nemehlo. Nevzdávám se. Přenesu váhu na levou nohu a v tu chvíli prázdno. Úplné vakuum. Vyslané signály z hlavy do nohou nedorazily.

Celý týden trénuju kroky kde se dá. Stamp, špička, pata, brush, stamp a druhá noha. Tentokrát jsem připravena a natěšena, jak se na druhé lekci blýsknu. Mírně mě rozhodí rozcvička, kde opět nezvládám střídat paty a špičky, ale s nadějí, že má chvíle přijde, jde všechno líp. Začínáme novou sestavu. Natrénované kroky jsou mi k prdu. Nová, rozhodně neznamená pomalá. Čím rychleji, tím lépe. Jak pro koho. Po šedesáti minutách ze mě stříká pot. Jen ze mě. Nechápu. Tričko můžu ždímat. Doslova. Ani sundat ho nemůžu, horší jak mokrý plavky. Nechutný!

Zítra mě čeká další lekce. Tentokrát netrénuju. Ne, že bych nechtěla. Jen si nejsem schopna vzpomenout na jedinou sestavu. Budu improvizovat. Pro step, jsem se očividně narodila.

Chcete mě?

Tenhle rok je ve znamení přestaveb. Není to tak dávno, ani ne tři měsíce, kdy jsem dělala úpravy ve větší části mého malého bytu. Bylo to super, musela jsem vám o tom hned napsat. Nu a nyní toho opět nejste ušetřeni, protože přichází ta horší část a sice pokoj. Zatímco v koupelně, na záchodě a v kuchyni nemám skoro žádný nábytek, v pokoji mám všechno. Doslova.

Ne nadarmo se mému bytu říká 1+4K, tedy jedna plus čtyři kouty. Protože jsem holka šikovná, dokázala jsem do chudinky místnosti dostat šatnu, knihovnu, pracovnu, obývák i ložnici. A aby toho nebylo málo, občas tu mám i posilovnu a sušárnu. Vše se vešlo, nic nepřekáží. Žije se mi tu krásně. Neměnila bych.

Jenže teď přišla osudná chvilka, celé 4K musím vystěhovat. Řemeslníci se už těší a já mám už týden těžkou hlavu, co si jen počnu. Jak vystěhuju svou patrovou postel? A šatní skříň? Pracovní stůl je těžký jako prase. A všude, kam se podíváš, jsou knížky. A gauč a křeslo a komody. A do toho všechno se podělal bojler.

Pomalu začínám připravovat slečnu křečkovou, že teď bude čtrnáct dní bydlet v koupelně. A mnohem obtížněji připravuji sebe, že teď budu čtrnáct dní zase bydlet s maminkou. Ono to nedělalo moc dobrotu ani před patnácti lety. A teď je to tu zas. Výhoda je, že už jsem dospělá. Nevýhoda je, že maminka nemá internet. Největší výhoda je, že ve stejném baráku je fitko. Takže kdyby vznikl nějaký zásadní přetlak, mám ho hnedle kde vypustit.

A kdyby to náhodou nedopadlo. Chcete mě???

Jak se čístí čakry

Nejsem zrovna člověk, co by byl nakloněný ezoterice, alternativním směrům, čínské medicíně a podobně. Netvrdím, že na tom není vůbec nic, ale pro mě, jakožto člověka s farmaceutickým vzděláním, je to těžko uchopitelné. Postavit něco jen na víře, že to tak je, mi není úplně přirozené. Já zkrátka potřebuju vědět mechanismy účinku. Potřebuju vědět co, nasedá na jakej přenašeč, obsazuje jakej receptor a co to ve výsledku způsobí.

Do určité doby jsem s povděkem kvitovala čínskou medicínu. Ale jen do té doby, než se hnal do léčení čínskou medicínou můj veterinář. Teda můj, mého psa samozřejmě. Chudák pes už byl dost starý, bral léky na srdce a na odvodnění a veterinář se rozhodl, že nejlepší, co pro něj můžu udělat je, koupit mu kapičky za sedm stovek. Nejlépe hned dvoje. Když jsem se ho zeptala, jak to funguje a co to s tím psem udělá, k čemu to vlastně slouží, tak nevěděl. Tedy krom informace, že to má ozkoušené, že je to super a skvěle to zabírá. S díky jsem odmítla, že rozhodně ne. Hned v zápětí přišla výčitka, že nechci pro svého psa to nejlepší a že je to v podstatě to jediné, co mu teď pomůže a jestli mu ty kapky nebudu dávat, tak umře. To už bylo i na mě moc. Tím u mě skončili jak kapičky, tak veterinář.

Ale protože nejsem konzerva a jsem nakloněná mnohým možnostem, rozhodla jsem se jít na sezení ke známé jedné mé kamarádky, která má určité výjimečné schopnosti a dokáže člověku pomoci s jakýmkoliv problémem. A problémů, těch já mám spousty. Pro začátek jsem se rozhodla nevytáhnout hned ten největší kalibr, ale začít pozvolna. Chtěla jsem odstranit svůj nějakým způsobem vytvořený blok, který se týká psaní. Nemůžu se k němu dokopat, ale přitom ho tak miluju.

S paní nám to vyšlo hned na druhý pokus. Po pár minutách jsem byla vyvedena z omylu, že se nebude jednat o žádné povídání, jak jsem si naivně myslela, ale že se mě paní bude různě dotýkat a že bude nejlepší, když si k tomu lehnu. Dlouho jsem neudržela pozornost. Během chvilky jsem se dostala do stavu určitého polospánku, kde se mi zdály všemožné sny, které vůbec nesouvisely s mým "problémem". Netuším, co paní povídala, i když jsem si myslela, že jsem celou dobu při vědomí, jen trochu zastřené.

Když jsem se dostala zpět do stavu bdělosti, měla jsem vyčištěné čakry. Je to skvělý pocit mít vyčakrováno. Byla jsem ujištěna, že teď už je vše v pořádku a bude se mi dařit. Může se objevit drobný zádrhel, ale nic výrazného, nic, co bych snadno nepřekonala. Odcházela jsem s báječným pocitem, že mám vyčakrováno a jsem za vodou. Odcházela jsem ve skvělé náladě, s nadějí jsem očekávala víkend, který jsem si vyhradila ke psaní, protože s ním už nutně potřebuji pohnout. Víkend byl skvělý, užila jsem si ho, odpočinula si, ale nenapsala ani řádek. Stále mě ale hřeje dobrý pocit, že mám vyčištěné čakry. Přeci ty čachry s čakry musely k něčemu být. Nakladatelství už se určitě třesou. 

Nikdy nebudu moderní žena

Ano, je to tak. Už mi zase ujel vlak. Nikdy ze mě nebude moderní žena. Že nechodím oblékaná dle posledních trendů, nevyznám se nijak přehnaně ve vůních, v líčidlech a dalších věcech, na to jsem si už zvykla. Ale teď, při procházkách pražskými parky, jsem objevila další nedostatek. Dlouho jsem ho přehlížela, ale cesta ze skvělého cirkusu na Letní Letné mi otevřela oči. Každá moderní aktivní žena totiž chodí s karimatkou.

Kupodivu už nefrčí alumatky, ale svět se vrátil zpět k těm starým barevným plastovým. Nyní čouhají ženám z tašek v trendy barvách a říká se jim cvičební podložky. Dokonce na ně existují speciální nosící úchyty. Paráda. Vzhledem k tomu, že mě rozhodně s touhle věcí nikdo neuvidí, chtěla jsem aspoň prozkoumat, co to vlastně tahle podložka je. Bláhově jsem očekávala tři druhy podle velikosti.  Když jsem zjistila, že jsou protiskluzové, tvrdé, měkké, něco mezi a samozřejmě, že také stojí cca to, co 25 vstupů na bazén, šla jsem do fitka.

Moderní nebudu, ale aspoň zpevním tělo po starém způsobu. Hned po prvním vstupu se mnou rozhostila oáza klidu. Hurá. Tohle je přesně to místo, které hledám. Nikdo tady nekouká jakou mám postavu, co mám na sobě, jestli jsem taková a nebo jiná. Mohu se v klidu soustředit na cvičení, nikdo se mnou nesoutěží. Je to zejména tím, že jsem se tam nepotakala ještě s žádnou jinou ženou. A chlapům, chlapům je to jedno. Řeknou ahoj a jedou si svoje benchpressy. Když už si vás všimnou, tak jen proto, že v jejich periferním vidění necvičíte a pomohou vám se závadou na stroji.

Spokojenost. Skvěle naladěná, že jsem se konečně rozhodla a že mě to překvapivě docela baví, jsem se domluvila s kamarádkou, že zkusíme fitko u nich. Životní chyba. Tohle nebylo obyčejné fitko, bylo začarované. Bylo to totiž crossfitko. Já holka neznalá jsem ještě do poslední chvilky doufala, že si po nohách, zádech a břichu jdeme procvičit ruce. Místo toho jsem procvičila především svou psychickou zdatnost a jasně očekávanou fyzickou nezdatnost. Po prvních dvou minutách vedené hodiny trenérkou jsem si připadala, jak kdybych měla 200kg, před sebou poslední vteřiny života a brzy se měla v břiše zlomit na dvě části. Nikdo po mě nemůže chtít, abych byla až tak moderní žena.

Moderní vztahy, aneb k čemu by mi byl

Jsem ze staré školy. Pokud se tedy něco takového dá již nyní o mé generaci tvrdit. Naposledy jsem podobná slova zvolila, když jsem mluvila o svém dědečkovi, což jsou ještě další dvě generace vzad.
Nevím, jak vy, ale já vztahy mých vrstevníků nechápu. Nechápu ani vztahy lidí mladších než jsem já. Z úplně jiných důvodů jsou mi cizí i vztahy vrstevníků mých rodičů.  

S otevřenou pusou a trochou niterné závisti zírám na rodinu svého bratra a jejich příbuzné. Žijí spolu, tráví spolu téměř všechen volný čas, vychovávají děti, mluví spolu, baví se, užívají si to. Hojně komunikují se svým okolím přes skype, ale to vzhledem k několika tisíc kilometrové vzdálenosti je pochopitelné. Když jsou v Čechách, tak zvednou telefon a domluví se na setkání. V klidu se obejdou bez všech facebooků, instagramů, whats appů, viberů, tinderů a dalších. Jejich, aspoň pro mě normální život, považuju za vzácnost.

Kdybyste někdo toužili po podobně "normálním vztahu", hned mi dejte vědět. Moc ráda vás poznám.

Vůbec bych se nezlobila, kdybych rozuměla moderním vztahům stejně, jako moderním technologiím.
Tak ráda bych se zase pohádala tváří v tvář. Místo toho střídám mobilní aplikace, aby nakonec můj převážně virtuální vztah (ne každá polovička si na vás udělá čas) skončil stejně virtuálně.  Už si na rozloučenou ani nepodáte ruce.

Zatím co mé vztahové myšlení zamrzlo někde u překvapení u poštovních schránek, začátku emailu a několik dnů trvajícího těšení se na telefon při delším odloučení, kdy toho druhého máte rádi celým svým srdcem a doufáte, že spolu budete moci strávit život. Doba šla dávno kupředu. Do reality mě vnesla pětadvacetiletá dcera mé kamarádky, při jejich rozhovoru o cestě do Kalifornie a jejím francouzském příteli:

Kamarádka: A ten tvůj přítel za tebou přiletí do Kalifornie?
Dcera: Jakej přítel.
Kamarádka: No Jean přece.
Dcera: To je kamarád, jsme spolu nechodili.
Kamarádka: Jaktože ne, vždyť jsi to říkala, když jsi přiletěla z Anglie.
Dcera: No, jsme spolu chvíli strávili, ale nechodili jsme spolu.
Kamarádka: Vždyť jste spolu bydleli.
Dcera: No, to jo. Bydleli. To je normální, tam lidi spolu takhle bydlej."
Kamarádka: A přijede tam za tebou?
Dcera: Ne, on se stěhuje do Kanady. Teda aspoň doufám.
Kamarádka:  Tak kdyby byl v Kalifornii, tak by to taky nebylo špatný, ne? Bys tam aspoň někoho znala.
Dcera: No, to je teda vážně výhra.
Kamarádka: Proč?
Dcera: K čemu by mi byl v Kalifornii? Tam je mi k ničemu. Jen ať jede do Kanady, aspoň budu mít kde přespat, až tam pojedu.

Konec velkých prázdnin

Tak už jsem to včera cítila v ulicích. Konec velkých prázdnin je tu. Padl na mě úplně stejný pocit, jako když jsem se jako dítě vracela po dvou měsících na venkově do Prahy. Velké město, spousta ruchu, provoz a člověk, který se cítí tak malý. Jako dítě jsem se ještě cítila za ty dva měsíce jako naprostý buran, což se projevovalo už tím, v čem člověk do velkoměsta přijel. Pak nastala klasická zkulturňovací akce. Vše ze sebe svléct rovnou do pračky, pořádně vydrbat v koupelně, čisté městské oblečení, ostříhat nehty a druhý den honem k holiči, ať jsme do té školy krásní.

Nu, nezávidím ten šok učitelům ani teď. My, co až na nějaký ten týden pracujeme celé prázdniny, se do žádných velkých změn nedostáváme. Když pominu více zacpané ulice, méně míst k parkování a přechod z režimu volno do režimu připraven. Po prázdninovém oddechu, se člověk vrací znovu ke svým tradičním pravidelným činnostem, jako koždotýdenní hodiny jazyka nebo sportu. Pokud tedy má na něco takového čas a nevrací se jen k pravidelnému vyzvedávání a vození na klavír, fotbal, plavání nebo tenis. Pak ho osvobodí snad už jen hospoda jednou za měsíc.

Spolu s koncem velkým prázdnin přichází také konec dlouhého večerního vysedávání venku. Večery grilovací a hospodské vystřídají večery televizní. Tuhle jsem zjistila, že jsem celé léto televizi nezapla. Ani na zprávy ne. A dobře jsem udělala. První impuls zprovoznit tu placatou věc bylo až mistrovství světa v atletice. A hned se mi dostalo neskutečné upoutávkové masáže. Jestli ještě žádný seriál nesledujete, tak budete. Vinaři, Doktoři, Přístav, Ordinace, Ulice, Super Star. Kriminálky na jedničce a Simpsonovi na kůlu.

Ať české, nebo cizí, jsou zpět. Pokud se vám stejně jako mě dařilo skoro dva měsíce seriálově abstinovat, právě se ozývá vaše závislost v plné síle. Snad s ještě větší úporností, než kdykoliv jindy. Ale mediální specialisté ještě nevymysleli nic jiného, co by tak skvěle fungovalo. Na co bychom hromadně tak dobře reagovali. A přiznejme si, pokud Penny a Amy dostanou zpět své dabované hlasy, budu v tomhle stádečku, docela spokojená. Raději bezpečně sjíždějte seriály, než se sjíždět něčím jiným.

Hurá do průvodu

Já nevím, ale nechybí vám to taky. Vždyť ten první máj byl takovej slavnostní. Spousta lidí, spousta transparentů, usměvavé tváře, hezké počasí. Člověk se pěkně oblékl, ať už to byl kroj nebo jiný kostým a vyrazil do města. Pokud jste měli štěstí a ještě jste nebyli unavení a ušlapaní, tak jste se hned po tom, co jste zarecitovali, zazpívali, přislíbili pracovat jako ďas a pozdravili 1. máj, mohli políbit pod rozkvetlou třešní.

Nu, já se přiznám, že mně to chybí. Hodně si toho totiž pamatuju, jelikož režim padl, když mi bylo krásných osm let. Ale viděla jsem to často v televizi a přišlo mi to super. Hlavně proto, že jsem za tím netušila žádnou politiku, žádné lži, žádnou manipulaci. Viděla jsem jen usměvavé tváře, tedy to, co jsem vidět měla. Přišlo mi trochu škoda, že v dnešní době nemáme také něco takového, oslavného.

Rok se s rokem sešel a já se svého průvodu dočkala. Poprvé jsem vyrazila na ten omílaný a odsuzovaný Pride. Tenkrát ještě nebyl v Praze, ale v Brně. Hlídali nás těžkooděnci, ulice města byly uzavřené a protestovala proti nám spousta holohlavců. Bylo nás tehdy poměrně málo, ikdyž ulice Brna jsme zaplnili. Do prvomájového průvodu měl tenhle pochůdek ještě hodně daleko.

Od té doby jsem byla na Prague Pride každý rok. Já totiž miluju průvody. Nejprve byl kolem toho velký boom. Čtrnáct dní před, ani po, neřešila média nic jiného. Každý se k tomu vyjadřoval a názory se tříštily, jak se jen dalo. Tento rok mi přišel celý rozruch nejmenší. Lidé si postupně zvykají, začínají respektovat, že jsme poměrně početná menšina. A možná už taky přišli na to, že tenhle průvod, je opravdu takový, jak vypadá. Duhový, barevný, kde se lidé (a v dnešní době to opravdu nejsou už jen homosexuálové) baví, zpívají a tančí v ulicích Prahy.

Každý se může přidat, protože smyslem průvodu není předvádět nějaké prasečiny ani pohoršovat veřejnost. Na to si musím trochu postěžovat, tenhle rok to byla nuda. Určitý excentrismus a roztodivné kostýmy k téhle akci patří a opravdu jich v sobotu bylo pramálo. Oslavujeme jinakost, svobodu a rovná práva. Oslavujeme, že můžeme oslavovat. Ještě je mnoho zemí, kde něco takového nepřipadá v úvahu, kde myšlení zamrzlo někde ve středověku.

Ale co si budeme povídat, všichni si chceme hlavně zamávat. Hezky se obléknout, ponosit transparenty, zazpívat si, zatančit. Hodinové projevy jsme vystřídali hudbou. Radostně křičíme a jásáme, jelikož věříme, že nám všem na téhle zemi bude lépe, když do toho půjdeme společně.

Město plné nevkusu

Mám ráda léto. Jaro možná ještě o trochu více, ale léto má také co do sebe. Hlavně, v létě se lenoší. A to já mám fakt ráda, vynechat všechny pravidelné aktivity a dělat, co se člověku zrovna líbí. Léto je prostě o svobodě. Můžete, cokoliv jen chcete. Často jezdíte někam pryč, proložíte to nějakou dovolenou, dobrým jídlem, pitím, skvělou společností a spontánníma letníma akcema. Léto má svůj šmrnc.

A ten mají také slečny, co odhodí bundy a svetříky, zkrátí sukně a kalhoty a konečně se je na co dívat. Ta dřina ve fitkách, na zumbě a upocené běžecké večery sklízí své zasloužené ovoce. I chlapci dají znát, že zaplatili v předešlých měsících za posilovnu nemalé peníze. Vypasovanými tílky potěší nejednu slečnu, ale především sebe samotné.

Tak nádherný by byl tenhle odhalený svět, kdybychom měli růžové brýle. Labyrint světa nás ale provede okamžitě realitou, kde raději prosíme za to, ať se lidi nesvlékají, protože je to fakt hnus.
Jako první, ten hnus zpravidla cítíme na dálku. Městská hromadná doprava se stává životu nebezpečná. Buď se hned zadusíte, nebo hodíte šavli do nejbližšího kouta.

Při bližším ohlédnutí snadno zjistíme, že se nacházíme v městě plném nevkusu. Umaštění upocení pupkáči s rozepnutýma košilema, nedej bože bez košile. Polonahé anorektičky, přetékající špeky přes o několik velikostí menší trička, scvrklá kůže polonahých staříků, upocení muži bez triček. Nedivte se, že čumíme furt do mobilů. Raději.

Snad až přijdou letní deště, teploty klesnou o deset stupňů, začne lidem zase pracovat mozek a spolu s ním se vrátí také soudnost. Kdyby nic, byl by to chvíli fakt pěkný pohled.  

Rodinná dovolená je bezkonkurenční

Na rodinnou dovolenou není nikdy vhodný čas. Buď jste moc malí a z rodinné dovolené si nepamatujete vůbec nic (v mém případě misku s meruňkami a dlouhý plot, kolem kterého jsme prý chodili k Balatonu), nebo jste už příliš pubescentní, takže byste na rodinnou dovolenou jeli moc rádi, jediná drobnost, co to kazí, jsou všudypřítomní rodiče. Nu a pak jste na rodinnou dovolenou už moc staří. Už pořádáte svoje vlastní společné dovolené a vaši rodiče zůstávají osamocení. Maminky si na to aspoň stále stěžují, přestože s kamarádkami neustále něco podnikají a otcové stejnak nemají nikdy čas. 

Nicméně jednou za čas podlehnete a chcete dopřát rodičům to, po čem touží. Prostě je vezmete na dovolenou. Já vzala svou maminku do Orlických hor. Objednala jsem penzion, protáhla auto servisem a jelo se. Ani z daleka jsem nečekala, jak moc si připomenu své dětství. Místy, jako by se zastavil čas. Taková škola v přírodě pro dospěláky. 

Penzion byl pěkným rodinným podnikem, kde starší manželé dělali naprosto všechno – ubytovávali, vařili, obsluhovali, uklízeli,… Vlastně jsem je neustále viděla připravovat wellness, které se do tohohle malého podniku vůbec nehodilo. Co mě rozhodně nepřekvapilo a maminku potěšilo, že jediná poživatelná káva byl poctivý turek z ne zrovna výběrové kávy, podivné vůně. Třetí den už mi také chutnal. Na rozdíl od vína, rozlévaného z pozdního sběru litrovek. Objednaná polopenze se rovnala spíše dvojité penzi. Každou večeři provázela hustá polévka a hlavní jídlo. Po takové porci nemohl mít hlad žádný nenasytný muž. Myslím, že kdybych chtěla třicet knedlíků, tak mi je donesou. Samozřejmě v takovém podniku musí také nabízet poháry. Nedalo se odolat, pořádnej kus polárkáče a kupa šlehačky. 

Nejen jídlem živ je člověk, takže jsme poctivě chodily každý den na výlety a poznávaly okolí. Neustále jsme se škrábaly do nějakého kopce, abychom z něj posléze slezly a mohly se škrábat zas do dalšího. Ještěže na každém vrcholu mají pípu. V Králíkách u kláštera jsme hromadně objednávali pivo. Chvíli po nás vešel chlap jak hora a mohutným hlasem objednal latéčko a tatranku. Budiž mu čest, ví,co chce. Lidová tvořivost kraje neznala mezí, ať už se jednalo o vodníky, závodnické cedule nebo mickey mouse, který mi vyrazil dech. Terve pak jsem za jeho velkou hlavou objevila klíč od WC.

Dovolená to byla báječná, naštěstí nic se nemá přehánět a tak jsme si šly s maminkou zase každá svou cestou. Prostě tak nějak v „nejlepším“ přestat.

Obyčejná letní přátelství

Tak jsem se celou dobu těšila, že až se vrátím z dovolené, budu plná zážitků, o které se budu nutně potřebovat podělit. A ejhle, ono je to úplně jinak. Zážitky jsou natolik rodinné a osobní, že jsou tak trochu nepřenosné. Prostě když ty lidi a děti neznáte, nevyzní to. Takže bych vám mohla vyprávět, jak jsem si užívala a dopřávala a hodiny u vody prokládala Krakonošem dvanáctkou. Tohle mě sice hodně bavilo, ale vás by to patrně moc nezajímalo. Letošní dovolená mi ale rozhodně připomněla, čeho bylo každé léto plné, když jsem byla hodně malá a potom i o něco starší. Každé léto totiž přinášelo velká přátelství. 

Nešlo jen o to, že jste se někde s někým spřátelili. To byla sice věc pozitivní a žádaná, ale měli jste někdy celé dlouhé dva měsíce na to, o svá přátelství pečovat a rozvíjet je. Samozřejmě jsme nikdy o tom neuvažovali takhle. Jen jsme věděli, že hned po obědě si chceme jít hrát k sousedům a nedělat žádné přikázané domácí práce, které nás hrozně prudily. Celé dlouhé dny jsme trávili s kamarády a vymýšleli spoustu zábavy. Všimněte si, že jako děti jsme se nikdy nenudily. Stále jsme měly nějaký program, který nás bavil a zajímal. Přestože jsme jen běhaly po louce v seně, byl to ten nejlepší herní prostor s miliónem možností. 

A viděla jsem to teď znovu na dětech, které po týdenní dovolené, kdy byly stále spolu a bez přestání vymýšlely nějaké lumpárny, měly při odjezdu jen jediné přání. Aby jely tam, kde budou zase všichni společně a budou moc pokračovat tam, kde skončily. Žádná jiná varianta pro ně nepřipadala v úvahu. Ty starší se zas těžce loučily na táborech a soustředěních. Už si domlouvaly nové srazy, předávaly telefonní čísla a přidávaly se do přátel na facebooku. Protože vidí i nadále společnou budoucnost.   

Kéž bychom si něco z toho přenesli i do dospělosti a v obyčejném sezení ve vlaku nebo ležení v trávě viděli tu spoustu variant zábavy. Kéž bychom měli i prostor se věnovat sobě navzájem celé dlouhé dny a společně něco podnikat. Vždyť mi ani pořádně žádná přátelství v dospělosti neuzavíráme. Ne často a ne taková, co dlouhá léta trvají. Třeba je to také trochu tím, že nemáme čas se poznat. Že se už neumíme okamžitě vcítit a přidat do hry toho druhého, jako když jsme byli dětmi.  Přijde mi to trochu škoda. Novoroční předsevzetí si nedávám, ale tohle letní bych ráda zkusila. Ráda bych se svým přátelům věnovala o kousek víc. Třeba z toho vznikne něco moc příjemného.