Černobílý svět

Tak jsem si vám udělala prázdniny. Ano, dovolenou.  Stala jsem se jedním z těch bláhovců, co si nevybírají dovolenou v létě, když je pěkně, ani v zimě, kdy je všude spousta sněhu na pořádné lyžování. Vzala jsem si dovolenou pěkně v půli listopadu, 17. listopad jistě promine, a odjela tam, kde je možné se v tuto roční dobu poflakovat ráno u moře a odpoledne si zajít zalyžovat. A co vám budu povídat, bylo to skvělé.

Taky jsme usoudila, že si to po všech těch rekonstrukcích a dalších stereotypních činnostech zasloužím. Že trocha volna ještě nikdy nikoho nezabila a hlavně, že už jsem unavená z tohodle černobílého vidění světa. Kde je všechno jen dobře, nebo jen špatně a další názor nějak nemá šanci na přežití. A to jsem přitom milovník černobílého světa - v pohádkách a v bolywoodských filmech. Bohužel, život je mnohem složitější. A tak jsem frnkla. V letadle se trochu pod vlivem posledních událostí bála, ale dala jsem to.

Letěla jsem do arabských emirátů. Kdo jste tam byl před pár lety, vězte, že přičmoudlíka (teď to prosím nechápejte nijak hanlivě) abyste pohledal. Aspoň v Dubaji jsem měla pocit, že je všude kolem spousta Evropanů, hlavně v nákupních centrech. Na letištích už neběhali chlapíci se samopalama, nikdo na mě už nepořvával, protože jsem holka s krátkýma vlasama, na zastávce metra nepostávali žádní vojáci. Připadala jsem si, na rozdíl od návštěvy před nějakými sedmi lety, jako v jakémkoliv jiném městě (státě). Místní už si na nás Evropany nějak zvykli, tak jako si my budeme zvykat na ně.

A asi jako všude jinde, je to o lidech. Taxikáři byli milí chlapíci, co prohodí pár konverzačních vět, než vás dopraví do vaší "cílové destinace". Filipínci mi s úsměvem nandavali nákup do tašek, i když mi je jasné, že je to pro ně práce za minimální mzdu.  Odrzlé arabské děti předbíhaly ve frontách na vlek a snažily se prostrkat kdekoliv, to bylo jen možné. Jiní rodiče zas nechali své děti udělat velký nepořádek v kavárně, rozházet po ní hlínu a bláto a připadalo jim to zcela přirozené. Však on někdo přijde a uklidí to po nich, to není jejich práce. Další mi pak s úsměvem přidržel dveře, když jsem se vracela domů.

 

Některé věci jsou mi blízké. Jiné jsou pro mou výchovu a kulturu nepochopitelné. Novodobé otrokářství je mi míle vzdálené. Ale není to jen ve světě tmavých, stále častěji mám pocit, že ani zdaleka nechápu ty bílé všude kolem mě. A tak se ještě chvilku raduju z toho, že jsem se zrovna vrátila z dovolené a že mám pocit, že ten svět, ve kterém tady v Čechách žiju, jde tak nějak kolem mě. Jako bych nebyla jeho součástí, ale jen nahlížela z venčí. Mohla zakroutit hlavou, nebo souhlasně pokývat, ale stále se mě to vnitřně nedotýkalo. Osvobozující pocit. Krásné svěží šedo.