Pro step jsem se narodila

Asi každý z vás, kdo je aspoň trošku sportovní typ, se nějakému tomu pohybu věnuje. Já jsem šla letos do sebe. Odložila jsem duševní potravu a dle hesla v zdravém těle zdravý duch, jsem se rozhodla věnovat svůj volný čas různým cvičebním metodám. Toto rozhodnutí mi zabralo poměrně dost času, protože člověk musí nejprve vybrat tu správnou pohybovou aktivitu, které se bude jakože trpělivě věnovat. Tudíž jsem jako první vyškrtla běhání. Pak všechny sporty, které jsem nikdy nedělala jako in-line brusle nebo squash. Pak sporty které dělám ráda rekreačně - kolo, plavání, turistiku. A moc mi toho nezbylo.

Do užšího výběru se dostal jen badminton a stolní tenis. Jenže k těmto sportům je třeba nějaký spoluhráč, nebo protihráč, nebo jak se tomu člověku říká.  Takže už mi zbylo jen hledat něco, co můžu dělat sama. A v tu chvíli mě to napadlo. Před dvěma lety jsem se věnovala krátký čas stepu. Byla to docela makačka, ale bavilo mě to. Přesně do chvíle, než jsem si oddělala na lyžích koleno. Teď nastal ta pravá chvíle se k tomu vrátit. Vydala jsem se do sklepa hledat boty mé kované. Našla. Další týden vyrazila na první hodinu.

Sice se říká, že opakování je matka moudrosti, ale já přece nepůjdu znovu do začátečníků. Brush, back, step, tap, heel - to už přece všechno umím, aspoň teoreticky určitě. Jdu tedy rovnou do pokročilých. První lekce, prvních deset minut a už nemůžu. Co nemůžu, vůbec se nechytám. Už při rozcvičce. Rozcvička přece není tak důležitá, určitě se chytnu vzápětí. Je to přece jako jezdit na kole. Step se nezapomíná. Dobře vím, co mám dělat, jen ta realizace pokulhává. Moje domněnka, že když zvládám kroky na pravou stranu, tak je zvládnu i na levou se neukázala jako správná. Po třiceti minutách se smiřuji s faktem, že jsem ve skupině za největší nemehlo. Nevzdávám se. Přenesu váhu na levou nohu a v tu chvíli prázdno. Úplné vakuum. Vyslané signály z hlavy do nohou nedorazily.

Celý týden trénuju kroky kde se dá. Stamp, špička, pata, brush, stamp a druhá noha. Tentokrát jsem připravena a natěšena, jak se na druhé lekci blýsknu. Mírně mě rozhodí rozcvička, kde opět nezvládám střídat paty a špičky, ale s nadějí, že má chvíle přijde, jde všechno líp. Začínáme novou sestavu. Natrénované kroky jsou mi k prdu. Nová, rozhodně neznamená pomalá. Čím rychleji, tím lépe. Jak pro koho. Po šedesáti minutách ze mě stříká pot. Jen ze mě. Nechápu. Tričko můžu ždímat. Doslova. Ani sundat ho nemůžu, horší jak mokrý plavky. Nechutný!

Zítra mě čeká další lekce. Tentokrát netrénuju. Ne, že bych nechtěla. Jen si nejsem schopna vzpomenout na jedinou sestavu. Budu improvizovat. Pro step, jsem se očividně narodila.