Kupodivu už nefrčí alumatky, ale svět se vrátil zpět k těm starým barevným plastovým. Nyní čouhají ženám z tašek v trendy barvách a říká se jim cvičební podložky. Dokonce na ně existují speciální nosící úchyty. Paráda. Vzhledem k tomu, že mě rozhodně s touhle věcí nikdo neuvidí, chtěla jsem aspoň prozkoumat, co to vlastně tahle podložka je. Bláhově jsem očekávala tři druhy podle velikosti. Když jsem zjistila, že jsou protiskluzové, tvrdé, měkké, něco mezi a samozřejmě, že také stojí cca to, co 25 vstupů na bazén, šla jsem do fitka.
Moderní nebudu, ale aspoň zpevním tělo po starém způsobu. Hned po prvním vstupu se mnou rozhostila oáza klidu. Hurá. Tohle je přesně to místo, které hledám. Nikdo tady nekouká jakou mám postavu, co mám na sobě, jestli jsem taková a nebo jiná. Mohu se v klidu soustředit na cvičení, nikdo se mnou nesoutěží. Je to zejména tím, že jsem se tam nepotakala ještě s žádnou jinou ženou. A chlapům, chlapům je to jedno. Řeknou ahoj a jedou si svoje benchpressy. Když už si vás všimnou, tak jen proto, že v jejich periferním vidění necvičíte a pomohou vám se závadou na stroji.
Spokojenost. Skvěle naladěná, že jsem se konečně rozhodla a že mě to překvapivě docela baví, jsem se domluvila s kamarádkou, že zkusíme fitko u nich. Životní chyba. Tohle nebylo obyčejné fitko, bylo začarované. Bylo to totiž crossfitko. Já holka neznalá jsem ještě do poslední chvilky doufala, že si po nohách, zádech a břichu jdeme procvičit ruce. Místo toho jsem procvičila především svou psychickou zdatnost a jasně očekávanou fyzickou nezdatnost. Po prvních dvou minutách vedené hodiny trenérkou jsem si připadala, jak kdybych měla 200kg, před sebou poslední vteřiny života a brzy se měla v břiše zlomit na dvě části. Nikdo po mě nemůže chtít, abych byla až tak moderní žena.
Žádné komentáře:
Okomentovat