Fakt špatnej den

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a někde, úplně v tom nejvzdálenějším koutku svého já máte pocit, že něco není úplně správně? Jenže máte toho tolik před sebou a nesmíte na tolik věcí zapomenout, že tomu nevěnujete pozornost. Nu, možná byste měli. Jinak by vás totiž nepřekvapilo, že když si vezmete ze skříně své oblíbené tričko, při pohledu do zrcadla zjistíte, že je pokecané. Což samozřejmě není od vás, protože když jste to tričko házeli minulý týden do prádla, bylo úplně v pořádku.

Takže sáhnete do skříně pro další tričko, které už není tak oblíbené, ale pořád ho máte dostatečně rádi na to, abyste se cítili dobře. Do doby, než si v něm jdete vyčistit zuby, protože pak už si jdete do skříně pro třetí kousek, neskutečně naštvaní. Tahle ranní avantýra vás ale nezviklá. Do kafe jste si dali správně cukr a ne sůl a celkem spokojeni odcházíte z domu na autobus. Na autobus, na který chodíte pravidelně každé ráno ve stejnou dobu. Dnes ale nejede. Počkáte dalších pět minut, ale stále nic. Teď už víte, že přijedete pozdě, leda by se stal zázrak, v který stále ještě doufáte. Hurá, autobus vidíte z dálky. Připraveni se chystáte nastoupit, když si všimnete, že ostatní nenastupují, je to totiž jiné číslo, než potřebujete. Pokud si navíc krátíte čas čtením, nebo nějakou jinou činností, tak si buďte jisti, že do tohodle autobusu nastoupíte a všimnete si až za pár zastávek, že jste někde úplně jinde.

Nic není ztraceno. Pospícháte na další spoj, ale ten pro změnu jede na vteřinu přesně, takže ho samozřejmě nestihnete. Celé tělo vás bolí, jako byste v noci místo spánku kácely stromy. Fakt divnej den. S vypětím všech sil dorazíte do práce, kde si hned ve dveřích šéf všimne, že jdete pozdě. Abyste odčinili tuto skutečnost, vrhnete se okamžitě do práce, když v tu chvíli zjistíte, že krom běžné práce vám dnes přišlo navíc ještě minimálně deset emailů s tím, co máte udělat. Jakmile se do něčeho pustíte, telefon nepřestává zvonit. Konec pracovní doby chápete jako vysvobození. Konečně to snad máte za sebou.

Už před prací vám dochází, že tak rychlé to nebude. Cesta na tramvaj na zpáteční cestu vám trvá dvakrát tak déle, než je normální. Vaše chůze je nejistá, jako byste byli sedmdesátníkem po mrtvici. A to vás ještě čeká lekce francouzštiny. Tentokrát už nejste překvapeni, že ničemu nerozumíte. Už jste přepli na mód hlavně to vydržet bez ztráty květinky. Odpočítáváte minuty, odpovídáte na něco jiného, než se vás ptají, ale tváříte se naprosto vyrovnaně. Jinak to už ani nejde. Domů jedete věčnost. Ujíždějící tramvaje nedobíháte, autobusy neočekáváte včas, už si pro jistotu ani nevyhledáváte spojení. Nakonec se to skutečně stane. Jste doma. Pokud už nic nemusíte, jste šťastnými jedinci. Jinak dávejte pozor, na kolik stupňů perete.

Znáte takové dny? Já mám takový dneska. S největším nasazením se o něj s vámi dělím. Samozřejmě si každé slovo kopíruju, protože přesně teď je ten správný čas, si to vše smazat. A dnes, už to vyloženě očekávám. Vám přeju fakt málo špatnejch dnů.