Jsem ze staré školy. Pokud se tedy něco takového dá již nyní o mé generaci tvrdit. Naposledy jsem podobná slova zvolila, když jsem mluvila o svém dědečkovi, což jsou ještě další dvě generace vzad.
Nevím, jak vy, ale já vztahy mých vrstevníků nechápu. Nechápu ani vztahy lidí mladších než jsem já. Z úplně jiných důvodů jsou mi cizí i vztahy vrstevníků mých rodičů.
S otevřenou pusou a trochou niterné závisti zírám na rodinu svého bratra a jejich příbuzné. Žijí spolu, tráví spolu téměř všechen volný čas, vychovávají děti, mluví spolu, baví se, užívají si to. Hojně komunikují se svým okolím přes skype, ale to vzhledem k několika tisíc kilometrové vzdálenosti je pochopitelné. Když jsou v Čechách, tak zvednou telefon a domluví se na setkání. V klidu se obejdou bez všech facebooků, instagramů, whats appů, viberů, tinderů a dalších. Jejich, aspoň pro mě normální život, považuju za vzácnost.
Kdybyste někdo toužili po podobně "normálním vztahu", hned mi dejte vědět. Moc ráda vás poznám.
Vůbec bych se nezlobila, kdybych rozuměla moderním vztahům stejně, jako moderním technologiím.
Tak ráda bych se zase pohádala tváří v tvář. Místo toho střídám mobilní aplikace, aby nakonec můj převážně virtuální vztah (ne každá polovička si na vás udělá čas) skončil stejně virtuálně. Už si na rozloučenou ani nepodáte ruce.
Zatím co mé vztahové myšlení zamrzlo někde u překvapení u poštovních schránek, začátku emailu a několik dnů trvajícího těšení se na telefon při delším odloučení, kdy toho druhého máte rádi celým svým srdcem a doufáte, že spolu budete moci strávit život. Doba šla dávno kupředu. Do reality mě vnesla pětadvacetiletá dcera mé kamarádky, při jejich rozhovoru o cestě do Kalifornie a jejím francouzském příteli:
Kamarádka: A ten tvůj přítel za tebou přiletí do Kalifornie?
Dcera: Jakej přítel.
Kamarádka: No Jean přece.
Dcera: To je kamarád, jsme spolu nechodili.
Kamarádka: Jaktože ne, vždyť jsi to říkala, když jsi přiletěla z Anglie.
Dcera: No, jsme spolu chvíli strávili, ale nechodili jsme spolu.
Kamarádka: Vždyť jste spolu bydleli.
Dcera: No, to jo. Bydleli. To je normální, tam lidi spolu takhle bydlej."
Kamarádka: A přijede tam za tebou?
Dcera: Ne, on se stěhuje do Kanady. Teda aspoň doufám.
Kamarádka: Tak kdyby byl v Kalifornii, tak by to taky nebylo špatný, ne? Bys tam aspoň někoho znala.
Dcera: No, to je teda vážně výhra.
Kamarádka: Proč?
Dcera: K čemu by mi byl v Kalifornii? Tam je mi k ničemu. Jen ať jede do Kanady, aspoň budu mít kde přespat, až tam pojedu.
Žádné komentáře:
Okomentovat