Neni to tak dávno, co byl v Praze Jo Nesbo a fronta jeho fanoušků se při autogramiádě v Paláci knih Neoluxoru táhla Opletalovou ulicí ještě hodně daleko za Divadlo Radka Brzobohatého. Tentokrát se tu ukázal další severský spisovatel, tentokrát nepisatel detektivek, Jonas Karlsson. V rodném Švédsku je hereckou i spisovatelskou celebritou, v Čechách působil jako velmi skromný, charismatický a usměvavý člověk.
Jonase Karlssona jsme v rámci světa knihy mohli potkat hned třikrát. V pátek v Řetězové ulici na Severském literárním večeru, v sobotu dopoledne přímo na veletrhu v pražských Holešovicích a večer ještě v kině Lucerna na promítání jeho Stockholmských povídek. Během té doby Jonas vyprodal všechny výtisky jeho knihy Místnost a ochotně se podepisoval a fotil s každým, kdo o to požádal.
Možná jste knihu Místnost četli. Možná jste jen zahlédli článek o ní na těchto stránkách. Na setkání s Jonasem, jste se ale dozvěděli ještě mnohem víc. Trebaže hlavní postava, Björn byl původně sám autor, než utáhl kohoutky ještě trochu více a postava mu přerostla přes hlavu. Ale Jonas je herec, takže s radostí tvrdí:"Björn jsem já." Také se ho každý ptá, jestli teda existuje ta místnost. Ještě nikomu neodpověděl. Je dobře, že za tím každý vidí to své. Dokonce na něj zaklepali sousedé z bytu nad ním, že jim to prostě musí říci, protože se o to přou mezi sebou už celý den.
K psaní se dostal vlastně náhodou, přestože si od malička psal deníky, komiksy a drobné příběhy. Potom začal hrát divadlo a protože si ho představoval jinak, začal psát také divadelní hry. Jenže v nich obvykle pro postavy není tolik místa a tak vždy na okraj psal o svých postavách podrobnosti. To ho natolik bavilo, že z toho nakonec začaly vznikat příběhy. Obvykle Jonasovi ke psaní stačí pro začátek třeba jen jedna replika, nebo zajímavá situace, pak už se vše od toho odvíjí. Nikdy neví, co se z toho vyvine. Miluje krátká vyprávění a kratší útvar zbožňuje. Příběh, který vzniká na začátku, nemusí být na konci.
Jonas je také často přirovnáván svým stilem ke Kafkovi. Samotného ho to trochu udivuje a samozřejmě těší. Je za to velmi hrdý a vděčný, o něm a o Kafkovi někdo vůbec mluví v jedné větě. Sám nějaká díla Franze Kafky četl, ale nikdy ho nenapadlo, že by s ním měl společného více, než někteří jiní spisovatelé. Pokud by měl nějakou podobnost hledat, tak je to určitě smysl pro humor a pak něco nepopsatelného, určitý prvek absurdna.
Autor má rád, že si každý může vykládat příběh Místnosti jinak a to ho na tom baví. Je to o tom, jak vnímáme svět a každý pohled je tedy oprávněný a správný. Myslí si, že každý z nás by měl mít nějakou takovou místnost, kde by doplňoval energii. Pro něj je tou místností psaní. Přijde mu zajímavé, že hodně lidí považuje tu knihu za komickou. Hodně jiných lidí zase za tragickou. Jonas tvrdí, že tragédie plus čas se rovná komedie.
Když knihu psal, připadalo mu po čase, jako když popisuje nějaký složitý psichiatrický případ. Potom musel kvůli pracovním povinnostem dělat i jiné věci a vrátil se k tomu asi za půl roku. Po takové pauze bylo psaní už mnohem snazší. Uvědomil si, že i když je Björn hrozná postava, že ho musí obhájit a to je právě ten důležitý prvek. Dívat se na to očima Björna, dostat se mu do hlavy. Práva na film už jsou prodaná Hollywoodu, takže si nejspíš Björna nikdy nezahraje. Ale to vůbec nevadí. Má početnou rodinu, o kterou se musí starat ve Švédsku a čas, který tak ušetří, by rád více věnoval psaní.
Já budu jedině ráda. Třeba se po přečtení ke mně přidáte.
Žádné komentáře:
Okomentovat