Ano, pár minut draze vykoupených realitou dlouhých hodin. Zase přemýšlím, že jsem to i tento rok prokaučovala. Ve všem tom spěchu, cestování, dovolenkování a pod masáží vánočních motivů od konce září, jsem na Vánoce prostě zapomněla. Ne na to, že letos zase budou, ale na to, že už skoro jsou. A tak jsem stejně, jako kterýkoliv jiný rok sháněla adventní věnec na poslední chvíli. Jako každý rok, jsem ho na první adventní neděli neměla, protože všechny pěkné, co jsem si vyhlídla, byly vyprodané a ty co jim zbyly, byly buď neskutečně hnusné, nebo drahé. A to já raději přispěju na nějakou tu vánoční charitu, než vydřiduchům na jejich nové paláce.
První adventní neděli, jsem tak zapálila místo svíce prorocké, svíci úplně jinou, obyčejnou, bez zvláštního poslání. I když Ježíš říkal: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12). Takže třeba zase až tak obyčejná nebyla. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se mi adventní věnec dostal do vánočních tradic. U rodičů jsme ho nikdy neměli. Asi to má na svědomí někdo z mých spoluchodících. Nicméně co na svědomí nemá, je samostatné vyrábění věnce. K tomu jsem se nikdy nedostala.
Proto jsem se rozhodla, že příští rok, už to (skutečně) musí být jiné. Vánoční dárky si nakoupím daleko dopředu, abych nemusela začít zmatkovat začátkem prosince. Budu si užívat vánoční čas se vším všudy, tj. opravdu si vychutnám ty čtyři týdny příprav a očekávání. Abych nezahálela, začala jsem hned. Použila jsem strýčka googla a podívala se, jak se vyrábějí adventní věnce. Prvních pár minut bylo celkem v pohodě. Paní měla kostru věnce a stříhala větvičky. Moc jsem nechápala, že zrovna smrkové, to jí ten věnec asi moc nevydrží, ale dobrá. Po několika málo minutách, se výroba věnce stala bojem. Paní zápasila, seč mohla, ale věnec se zdál být silnější. Větvičky si dělaly, co chtěly a situaci nevylepšovala ani tuna použitého připevňovacího drátku. Výsledkem nelítostného souboje bylo spotřebované klubíčko drátku a z jedné strany ovětvičkovaný věnec, ne nepodobný tomu, co jsme pořídili na dušičky. Pani na videu se ale zdála spokojená a tak jsem s napětím očekávala, co bude dál. Za pomocí tavící pistole přidělala paní z jedné strany věnce na druhý kus mašle. Chyběl jen nápis: vzpomínáme. Místo něj následovaly modré (asi protestantské) svíce a ke každé znich příšerná bílobéžová mašle. Při zdobení třpytkami už jsem odpadla. Tudy má cesta v následujícím roce nepovede. Nicméně je vidět, že jsem si předsevzala velmi nelehký úkol, který hned tak někdo nezvládne.
Žádné komentáře:
Okomentovat