Vánoce jsou ty nejdůležitější svátky v roce

Tak co, už to máte za sebou? Oddechli jste si? Ještě si aspoň trochu dopřáváte dobrého jídla a cukroví? Vyřizujete resty a chystáte se na Silvestra? Dobře děláte. A vše, co teď děláte, ať už se třeba jen válíte, je zasloužené. Je jedno, jestli Vánoce máte nebo nemáte rádi. Vánoce, jsou ty nejdůležitější svátky v roce. Bez nich by muž nebyl mužem a žena ženou. Bez nich bychom jako děti nevyrostly. Vánoce - je ta největší zocelovací kůra v roce.

Přichází to každý podzim pokradmu, ale v době adventu už to vrcholí. Ano, měsíc před Vánocemi to začíná naplno. Podle tradice byste měli rozjímat nad svým životem a připravovat se na příchod Krista. Ale co si budeme povídat, připravujete se hlavně na to, jak ve zdraví přežít. Všichni ti hodní milí lidé, co se chystají o Vánocích šířit jen dobro, jsou agresivní až běda.

Pokud jste celý rok jezdili do práce autem rozespalí, před Vánocemi s tím musíte skončit. Ježdění na "automat" je sice pro vás bezpečné, ale jiní lidé jsou vám rozhodně nebezpeční. Člověk musí být ve střehu, neb v době adventu se nehraje na dodržování rychlosti, na blinkry, na předjíždění z leva, na červené. V nákupním centru zjistíte, že stát ve frontě nic neznamená, že se před vás stejně někdo nadere a pokud se ozvete, nejspíš dostanete ještě kabelkou.

Období adventu je z celého roku nejchudší na gentelmany. Nikdo vás nepustí do dveří, ještě byste ho předběhli. Nikdo vás nepustí sednout, jeho také bolí nohy. Pokud někoho oslovíte na ulici, dělá, že vás nevidí, protože rozhodně nechce nikomu dávat drobné. A vy jste chtěli jen vědět, jak se někam dostanete. Při vystupování z metra by se vám hodil výcvik ragby, abyste zdolali ten dav proti vám.

Nakonec se těšíte na Vánoce, jen aby už tohle skončilo. V práci to jde od desíti k pěti. On nikoho nedostanete informace, které potřebujete. Pokud už se vám podaří dostat nějaké, obvykle jen půlku. S někým se domluvit je nadlidský úkol a proto třiadvacátého odcházíte v domnění, že už bude vše lepší. A ono taky bude. Po Vánocích.

Po několika hádkách, všechny v podstatě kvůli prkotinám (ale čeho je moc, toho je příliš), přeci jen máte toho kapra z těch nejlepších sádek, žádného bahňáka přece. Ten nejhezčí stromeček, který zdobí děti dle svého vkusu a ve volných chvílích demoluje kočka. Bramborový salát z těch správných brambor, tak jak vás to učila babička a na Štědrý večer přivezete i dědečka, který už dlouho nikam nechodí. S trochou sebezapření prostřete i pro toho jednoho hosta navíc, co kdyby přeci jen někdo přišel.

Pokud si nezabodnete kost do krku, máte to za sebou. Zvládnete i návštěvy na Boží hod a Štěpána. I strejdu, kterého v podstatě nemáte moc rádi, ale i tak je součástí rodiny. Na Vánoce, se všechny hříchy našich bližních mažou. Naštěstí i my jsme někoho bližními. Psychicky zocelenější a trošku i moudřejší můžeme zase do dalšího roku, protože tenhle starý, jsme už zvládli.

Prosinec už je takovej

Přesně tak. Prosinec už je prostě takovej. Ne nebudu mluvit o knize Donala Ryana, i když je to kniha, po které dlouho pokukuju, a možná teprve teď mi dochází, proč mě ten název tak zaujal. Tudíž to nebude ani příběh z Irska, ani citlivé líčení života na jedné farmě. Což je možná škoda. Prosinec, je totiž krásný název už méně krásného měsíce. Prosinec, aspoň já ho tak vnímám, je nejdepresivnější měsíc v roce.

Když se řekne prosinec, co vás napadne? Mně, protože jsem věčný optimista, tak mě napadne Mikuláš, advent, Vánoce a sněhové vločky. Taková ta krásná pohodová doba, kdy si uděláme čas na všechny naše známé, které jsme už dlouho neviděli. Navštívíme je, nebo se sejdeme někde na skleničku či kávu. Obdarujeme se drobnými dárky a stříkaným jmelím a slíbíme si, že se v tom dalším roce, uvidíme častěji, protože ten bude mnohem lepší, než ten rok dosavadní.

Jo, tak takhle nějak to vidím, ve svých představách. Realita je ale naprosto jiná. Lidi šíleji. Shánějí dárky, teda spíš dary. Jako by cena a velikost dárku byla tím nejdůležitějším. Obstarávání dárků ale hlavně znamená zapomenout na své dobré vychování. Chovat je jako hulvát, do všech kolem strkat. Být agresivní. S poklidným adventem a rozjímáním nad příchodem spasitele tohle nemá vůbec nic společného. Pro samé pečení a běhání po obchoďácích si ani nenajdeme čas na to, se sejít s těmi, které máme nejraději, které jsme dlouho neviděli, nebo kterým by naše návštěva udělala radost.

Je mi z toho smutno. Přitom řešení je tak jednoduché. Stačí pořídit drobnosti. Celkový finanční limit bych viděla tak na maximálně tři stovky. Zabalit pod ten stromeček jednu obyčejnou věc. Jen jako symbol, že chcete někoho obdarovat, udělat radost. Jen jako připomínku toho, že na člověka myslíte. A více času věnovat svým blízkým, nebo i vzdáleným. Raději dejte ten mamon za cestu za osamělou tetou. A místo věcných darů věnujte svou pozornost a objetí. Byla bych moc šťastná, kdyby byl prosinec jednou takovej.

Adventní věnce a očekávání

Sedím si takhle na svém oblíbeném gauči, ve svém oblíbeném (rozuměj jediném) pokoji a koukám, jak z teplého skleněného hrnku stoupá pára. Vždy, když už si myslím, že rozlousknu, jaký obrazec vykresluje, z ničeho nic zmizí. A tak si tu tak hovím v teple, poslouchám příjemnou hudbu, upíjim čaj a sleduju, jak se mihotá plamen na první svíčce z mého adventního věnce. Pohodová předvánoční atmosféra naplnění klidem a pohodou.

Ano, pár minut draze vykoupených realitou dlouhých hodin. Zase přemýšlím, že jsem to i tento rok prokaučovala. Ve všem tom spěchu, cestování, dovolenkování a pod masáží vánočních motivů od konce září, jsem na Vánoce prostě zapomněla. Ne na to, že letos zase budou, ale na to, že už skoro jsou. A tak jsem stejně, jako kterýkoliv jiný rok sháněla adventní věnec na poslední chvíli. Jako každý rok, jsem ho na první adventní neděli neměla, protože všechny pěkné, co jsem si vyhlídla, byly vyprodané a ty co jim zbyly, byly buď neskutečně hnusné, nebo drahé. A to já raději přispěju na nějakou tu vánoční charitu, než vydřiduchům na jejich nové paláce.

První adventní neděli, jsem tak zapálila místo svíce prorocké, svíci úplně jinou, obyčejnou, bez zvláštního poslání. I když Ježíš říkal: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12). Takže třeba zase až tak obyčejná nebyla. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se mi adventní věnec dostal do vánočních tradic. U rodičů jsme ho nikdy neměli. Asi to má na svědomí někdo z mých spoluchodících. Nicméně co na svědomí nemá, je samostatné vyrábění věnce. K tomu jsem se nikdy nedostala.

Proto jsem se rozhodla, že příští rok, už to (skutečně) musí být jiné. Vánoční dárky si nakoupím daleko dopředu, abych nemusela začít zmatkovat začátkem prosince. Budu si užívat vánoční čas se vším všudy, tj. opravdu si vychutnám ty čtyři týdny příprav a očekávání. Abych nezahálela, začala jsem hned. Použila jsem strýčka googla a podívala se, jak se vyrábějí adventní věnce. Prvních pár minut bylo celkem v pohodě. Paní měla kostru věnce a stříhala větvičky. Moc jsem nechápala, že zrovna smrkové, to jí ten věnec asi moc nevydrží, ale dobrá. Po několika málo minutách, se výroba věnce stala bojem. Paní zápasila, seč mohla, ale věnec se zdál být silnější. Větvičky si dělaly, co chtěly a situaci nevylepšovala ani tuna použitého připevňovacího drátku. Výsledkem nelítostného souboje bylo spotřebované klubíčko drátku a z jedné strany ovětvičkovaný věnec, ne nepodobný tomu, co jsme pořídili na dušičky. Pani na videu se ale zdála spokojená a tak jsem s napětím očekávala, co bude dál. Za pomocí tavící pistole přidělala paní z jedné strany věnce na druhý kus mašle. Chyběl jen nápis: vzpomínáme. Místo něj následovaly modré (asi protestantské) svíce a ke každé znich příšerná bílobéžová mašle. Při zdobení třpytkami už jsem odpadla. Tudy má cesta v následujícím roce nepovede. Nicméně je vidět, že jsem si předsevzala velmi nelehký úkol, který hned tak někdo nezvládne.

Černobílý svět

Tak jsem si vám udělala prázdniny. Ano, dovolenou.  Stala jsem se jedním z těch bláhovců, co si nevybírají dovolenou v létě, když je pěkně, ani v zimě, kdy je všude spousta sněhu na pořádné lyžování. Vzala jsem si dovolenou pěkně v půli listopadu, 17. listopad jistě promine, a odjela tam, kde je možné se v tuto roční dobu poflakovat ráno u moře a odpoledne si zajít zalyžovat. A co vám budu povídat, bylo to skvělé.

Taky jsme usoudila, že si to po všech těch rekonstrukcích a dalších stereotypních činnostech zasloužím. Že trocha volna ještě nikdy nikoho nezabila a hlavně, že už jsem unavená z tohodle černobílého vidění světa. Kde je všechno jen dobře, nebo jen špatně a další názor nějak nemá šanci na přežití. A to jsem přitom milovník černobílého světa - v pohádkách a v bolywoodských filmech. Bohužel, život je mnohem složitější. A tak jsem frnkla. V letadle se trochu pod vlivem posledních událostí bála, ale dala jsem to.

Letěla jsem do arabských emirátů. Kdo jste tam byl před pár lety, vězte, že přičmoudlíka (teď to prosím nechápejte nijak hanlivě) abyste pohledal. Aspoň v Dubaji jsem měla pocit, že je všude kolem spousta Evropanů, hlavně v nákupních centrech. Na letištích už neběhali chlapíci se samopalama, nikdo na mě už nepořvával, protože jsem holka s krátkýma vlasama, na zastávce metra nepostávali žádní vojáci. Připadala jsem si, na rozdíl od návštěvy před nějakými sedmi lety, jako v jakémkoliv jiném městě (státě). Místní už si na nás Evropany nějak zvykli, tak jako si my budeme zvykat na ně.

A asi jako všude jinde, je to o lidech. Taxikáři byli milí chlapíci, co prohodí pár konverzačních vět, než vás dopraví do vaší "cílové destinace". Filipínci mi s úsměvem nandavali nákup do tašek, i když mi je jasné, že je to pro ně práce za minimální mzdu.  Odrzlé arabské děti předbíhaly ve frontách na vlek a snažily se prostrkat kdekoliv, to bylo jen možné. Jiní rodiče zas nechali své děti udělat velký nepořádek v kavárně, rozházet po ní hlínu a bláto a připadalo jim to zcela přirozené. Však on někdo přijde a uklidí to po nich, to není jejich práce. Další mi pak s úsměvem přidržel dveře, když jsem se vracela domů.

 

Některé věci jsou mi blízké. Jiné jsou pro mou výchovu a kulturu nepochopitelné. Novodobé otrokářství je mi míle vzdálené. Ale není to jen ve světě tmavých, stále častěji mám pocit, že ani zdaleka nechápu ty bílé všude kolem mě. A tak se ještě chvilku raduju z toho, že jsem se zrovna vrátila z dovolené a že mám pocit, že ten svět, ve kterém tady v Čechách žiju, jde tak nějak kolem mě. Jako bych nebyla jeho součástí, ale jen nahlížela z venčí. Mohla zakroutit hlavou, nebo souhlasně pokývat, ale stále se mě to vnitřně nedotýkalo. Osvobozující pocit. Krásné svěží šedo.

Jste spokojeni se svým životem

Tak co, jak jste spokojeni se svým životem. Dobrý? Spokojenost? Nebo to stojí tak říkajíc za prd? Asi člověk není nikdy spokojen se vším. To by bylo docela divný a hlavně by nebylo co zlepšovat. Být spokojený částečně, je dejme tomu takový standard. Zato být opravdu nespokojený, to už stojí za zamyšlení. Do ničeho takového se ale pouštět nebudu, já jsem se svým životem spokojená - částečně. Dobře vím, co by se dalo lepšovat. Dobře nevím, jak přesně.

Asi každý na svůj život nahlížíme z různých stran. Někdy se nám zdá fajn, jindy to nestojí za nic. Někomu se možná v životě dějí velké věci a nepřijde mu na nich nic divného, je na ně zvyklý. Někomu se ale nedějí velké věci nikdy, někomu zřídka. Život ale nějak ve výsledku neni o těch velkých věcech. Nebudu tady dnes polemizovat a přihřívat si vlastní polívčičku. Nějak dnes na to nemám tu správnou náladu a vás tak jednoduše osvobodím. Doporučím vám ale knihu, která aspoň trochu zamíchá s tím, jak se na ten svůj život díváte teď. Možná poodkryju trochu více, než je běžné u recenzí, takže kdo jste rádi překvapeni, jděte si raději přečíst nějaký můj starší příspěvek.

Kniha je od Jonase Karlssona. Už jsem zde psala o jeho novele Místnost. Ne, nemám úchylku jen na tohoto autora, čtu mezi tím i něco jiného, ale u Jonase mě fascinuje ta absurdnost, se kterou dokáže příběh rozvíjet. Jestli Místnost byla tajemná, tak Faktura (o té tu teď bude řeč) je záhadná. Děj je prostý - člověk, pracující na půl úvazku ve videopůjčovně. Bydlí v jednopokojovém bytě, kde se kouká na filmy, jí pizzu a pouští gramofonové desky. Jeho největším vzrůšem je dojít si do stánku se zmrzlinou pro své dvě oblíbené příchutě. Kromě Rogera, nemá žádného výraznějšího kamaráda. 

Jeho prostý život plyne až do doby, kdy mu přijde faktura na 5 700 000 švédských korun. To je částka přímo astronomická, i kdyby se jednalo jen o koruny české. V tu chvíli by člověk předpokládal, že se k tomu hlavní hrdina postaví čelem, ztropí někde skandál, bude křičet a řvát. Náš hrdina ale v klidu zavolá na infolinku. Stráví u ní noc, aby se dozvěděl, o co jde. A začne si povídat s Maud, se ženou na konci telefonu. Probírá svůj nezajímavý život, líčí všechna svá utrpení a neštěstí a jak myslíte, že to dopadne. Ponížejí mu na příslušném úřadu částku za fakturu, když lidé kolem něj platí třeba jen několik set tisíc? Ale kdepak. Vše důkladně přezkoumají a dlužnou částku, mu za všechny ty útrapy nešťastné lásky ještě zpětinásobí. 

Co si s tím nakonec a jak počne, jak se zachová a co bude dělat, to se dozvíte v knize. Stejně jako to, že se nemáte s ostatními porovnávat, že nikdy nevíte okolnosti všeho a že to, co se vám zdá jako jedeno z největších neštěstí života, vám ve skutečnosti ještě prospěje a život obohatí. Tak jaká by byla vaše částka? Jste si jisti, že by to bylo jen pár stovek tisíc. Nebo je vám jasné, že to musí být milióny. Možná, je všechno úplně jinak.

 

Zlatá éra emailů

Myslím, že se nám ten pokrok nějak zvrhává. Ještě před několika desítkama let lidé prostě pracovali. Ať už byli v kancelářích, na stavbě, ve škole, v dílně nebo kdekoliv jinde. Pracovali s tím, co měli, občas někam zatelefonovali, zašli se za někým poradit, zúčastnili se nějaké schůzky, vyzvedli si někde nějaké podklady a pak zase šli pracovat na tom svém. A jak to vypadá teď? V mnoha pracích trávíte nekonečné hodiny na všech možných meetingách, které stejně povětšinou nic zásadního nepřinesou a pokud ano, rozhodně se to nerentuje s dobou, kterou jste na to vynaložili. Pak o tom, co děláte a na čem jste se domluvili, píšete další nekonečné reporty a hlavně, hlavně mailujete.

Nebýt na emailu, to už je pořádná katastrofa. Když přijdete do práce, musíte jako první zkontrolovat a projít všechny emaily, během dne je pravidelně sledujete, abyste si je nakonec nechali přeposílat na svou soukromou adresu a mohli je procházet i doma. Dnešní doba se změnila v emailové šílenství. Když s někým nechcete mluvit, tak mu prostě pošlete email. Když mu chcete říci něco nepříjemného, tak se to lepší dělá přes email. Když na něco nechcete odpovídat, tak prostě napíšete nic neříkající email, ale nikdo nemůže říci, že jste mu snad neodpověděli. Elektronická pošta je neskutečné alibi, oblíbený nástroj pokrytců. Je to zbraň hromadného ničení.

Polovinu pracovní doby si posíláte emaily, přehazujete si problém jak horký brambor, vymýšlíte si hlouposti, abyste o tom mohli poslat dalších několik emailů. Trávíte nad poštou spoustou času, abyste nakonec zjistili, že to druhá strana stejně pochopila úplně jinak. Takže mu co? Napíšete znovu.

Elektronická komunikace je začarovaný kruh.  Naše "poštovní schránka" je plná reklamních sdělení, výhodných nabídek i další nevyžádané pošty. Pod záminkou slevy, aneb nechci slevu zadarmo, sdělíte svou adresu, na kterou vám okamžitě začne chodit další a další reklama. Jakmile vaši adresu zjistí, už to do vás perou. Hlava nehlava, schránka neschránka. Všem je to šumák. Důležitý je zisk.

Takže nakonec ve vší té přehršli pracovních emailů, skvělých nabídek a reklamních sdělení skoro nepostřehnete, že vám píše někdo blízký. Že v té maximálně neosobní komunikaci, by se náhodou mohlo objevit také něco hřejivého. Je to jako zázrak. Blesk z čistého nebe. A vás nenapadne nic jiného, než že po vás někdo něco chce, protože váš mozek už dostal takovou masáž, že nějak zapomíná na to pěkné, co nám pošta vždy přinášela. Emaily přes všechny své klady prostě nejsou dopisy. Klasické papírové dopisy, kde jste si několik dní chystali, co napíšete a když už jste psali, nezapomněli jste sdělit všechny své pohnutky, které vás vedli k tomu, co píšete. Žádný email, byť by byl sebemilejší, by vám nepřinesl tolik radosti, tolik emocí, tolik představ a snů jako klasické psaní. Ten papír je takový osobnější, niternější, upřímnější. Není citově oproštěný, ale naopak emocí plný. Čím více času a snahy mu věnujete, tím větší radost přináší.

Nu, co myslíte?

Fakt špatnej den

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a někde, úplně v tom nejvzdálenějším koutku svého já máte pocit, že něco není úplně správně? Jenže máte toho tolik před sebou a nesmíte na tolik věcí zapomenout, že tomu nevěnujete pozornost. Nu, možná byste měli. Jinak by vás totiž nepřekvapilo, že když si vezmete ze skříně své oblíbené tričko, při pohledu do zrcadla zjistíte, že je pokecané. Což samozřejmě není od vás, protože když jste to tričko házeli minulý týden do prádla, bylo úplně v pořádku.

Takže sáhnete do skříně pro další tričko, které už není tak oblíbené, ale pořád ho máte dostatečně rádi na to, abyste se cítili dobře. Do doby, než si v něm jdete vyčistit zuby, protože pak už si jdete do skříně pro třetí kousek, neskutečně naštvaní. Tahle ranní avantýra vás ale nezviklá. Do kafe jste si dali správně cukr a ne sůl a celkem spokojeni odcházíte z domu na autobus. Na autobus, na který chodíte pravidelně každé ráno ve stejnou dobu. Dnes ale nejede. Počkáte dalších pět minut, ale stále nic. Teď už víte, že přijedete pozdě, leda by se stal zázrak, v který stále ještě doufáte. Hurá, autobus vidíte z dálky. Připraveni se chystáte nastoupit, když si všimnete, že ostatní nenastupují, je to totiž jiné číslo, než potřebujete. Pokud si navíc krátíte čas čtením, nebo nějakou jinou činností, tak si buďte jisti, že do tohodle autobusu nastoupíte a všimnete si až za pár zastávek, že jste někde úplně jinde.

Nic není ztraceno. Pospícháte na další spoj, ale ten pro změnu jede na vteřinu přesně, takže ho samozřejmě nestihnete. Celé tělo vás bolí, jako byste v noci místo spánku kácely stromy. Fakt divnej den. S vypětím všech sil dorazíte do práce, kde si hned ve dveřích šéf všimne, že jdete pozdě. Abyste odčinili tuto skutečnost, vrhnete se okamžitě do práce, když v tu chvíli zjistíte, že krom běžné práce vám dnes přišlo navíc ještě minimálně deset emailů s tím, co máte udělat. Jakmile se do něčeho pustíte, telefon nepřestává zvonit. Konec pracovní doby chápete jako vysvobození. Konečně to snad máte za sebou.

Už před prací vám dochází, že tak rychlé to nebude. Cesta na tramvaj na zpáteční cestu vám trvá dvakrát tak déle, než je normální. Vaše chůze je nejistá, jako byste byli sedmdesátníkem po mrtvici. A to vás ještě čeká lekce francouzštiny. Tentokrát už nejste překvapeni, že ničemu nerozumíte. Už jste přepli na mód hlavně to vydržet bez ztráty květinky. Odpočítáváte minuty, odpovídáte na něco jiného, než se vás ptají, ale tváříte se naprosto vyrovnaně. Jinak to už ani nejde. Domů jedete věčnost. Ujíždějící tramvaje nedobíháte, autobusy neočekáváte včas, už si pro jistotu ani nevyhledáváte spojení. Nakonec se to skutečně stane. Jste doma. Pokud už nic nemusíte, jste šťastnými jedinci. Jinak dávejte pozor, na kolik stupňů perete.

Znáte takové dny? Já mám takový dneska. S největším nasazením se o něj s vámi dělím. Samozřejmě si každé slovo kopíruju, protože přesně teď je ten správný čas, si to vše smazat. A dnes, už to vyloženě očekávám. Vám přeju fakt málo špatnejch dnů.