Konec velkých prázdnin

Tak už jsem to včera cítila v ulicích. Konec velkých prázdnin je tu. Padl na mě úplně stejný pocit, jako když jsem se jako dítě vracela po dvou měsících na venkově do Prahy. Velké město, spousta ruchu, provoz a člověk, který se cítí tak malý. Jako dítě jsem se ještě cítila za ty dva měsíce jako naprostý buran, což se projevovalo už tím, v čem člověk do velkoměsta přijel. Pak nastala klasická zkulturňovací akce. Vše ze sebe svléct rovnou do pračky, pořádně vydrbat v koupelně, čisté městské oblečení, ostříhat nehty a druhý den honem k holiči, ať jsme do té školy krásní.

Nu, nezávidím ten šok učitelům ani teď. My, co až na nějaký ten týden pracujeme celé prázdniny, se do žádných velkých změn nedostáváme. Když pominu více zacpané ulice, méně míst k parkování a přechod z režimu volno do režimu připraven. Po prázdninovém oddechu, se člověk vrací znovu ke svým tradičním pravidelným činnostem, jako koždotýdenní hodiny jazyka nebo sportu. Pokud tedy má na něco takového čas a nevrací se jen k pravidelnému vyzvedávání a vození na klavír, fotbal, plavání nebo tenis. Pak ho osvobodí snad už jen hospoda jednou za měsíc.

Spolu s koncem velkým prázdnin přichází také konec dlouhého večerního vysedávání venku. Večery grilovací a hospodské vystřídají večery televizní. Tuhle jsem zjistila, že jsem celé léto televizi nezapla. Ani na zprávy ne. A dobře jsem udělala. První impuls zprovoznit tu placatou věc bylo až mistrovství světa v atletice. A hned se mi dostalo neskutečné upoutávkové masáže. Jestli ještě žádný seriál nesledujete, tak budete. Vinaři, Doktoři, Přístav, Ordinace, Ulice, Super Star. Kriminálky na jedničce a Simpsonovi na kůlu.

Ať české, nebo cizí, jsou zpět. Pokud se vám stejně jako mě dařilo skoro dva měsíce seriálově abstinovat, právě se ozývá vaše závislost v plné síle. Snad s ještě větší úporností, než kdykoliv jindy. Ale mediální specialisté ještě nevymysleli nic jiného, co by tak skvěle fungovalo. Na co bychom hromadně tak dobře reagovali. A přiznejme si, pokud Penny a Amy dostanou zpět své dabované hlasy, budu v tomhle stádečku, docela spokojená. Raději bezpečně sjíždějte seriály, než se sjíždět něčím jiným.

Hurá do průvodu

Já nevím, ale nechybí vám to taky. Vždyť ten první máj byl takovej slavnostní. Spousta lidí, spousta transparentů, usměvavé tváře, hezké počasí. Člověk se pěkně oblékl, ať už to byl kroj nebo jiný kostým a vyrazil do města. Pokud jste měli štěstí a ještě jste nebyli unavení a ušlapaní, tak jste se hned po tom, co jste zarecitovali, zazpívali, přislíbili pracovat jako ďas a pozdravili 1. máj, mohli políbit pod rozkvetlou třešní.

Nu, já se přiznám, že mně to chybí. Hodně si toho totiž pamatuju, jelikož režim padl, když mi bylo krásných osm let. Ale viděla jsem to často v televizi a přišlo mi to super. Hlavně proto, že jsem za tím netušila žádnou politiku, žádné lži, žádnou manipulaci. Viděla jsem jen usměvavé tváře, tedy to, co jsem vidět měla. Přišlo mi trochu škoda, že v dnešní době nemáme také něco takového, oslavného.

Rok se s rokem sešel a já se svého průvodu dočkala. Poprvé jsem vyrazila na ten omílaný a odsuzovaný Pride. Tenkrát ještě nebyl v Praze, ale v Brně. Hlídali nás těžkooděnci, ulice města byly uzavřené a protestovala proti nám spousta holohlavců. Bylo nás tehdy poměrně málo, ikdyž ulice Brna jsme zaplnili. Do prvomájového průvodu měl tenhle pochůdek ještě hodně daleko.

Od té doby jsem byla na Prague Pride každý rok. Já totiž miluju průvody. Nejprve byl kolem toho velký boom. Čtrnáct dní před, ani po, neřešila média nic jiného. Každý se k tomu vyjadřoval a názory se tříštily, jak se jen dalo. Tento rok mi přišel celý rozruch nejmenší. Lidé si postupně zvykají, začínají respektovat, že jsme poměrně početná menšina. A možná už taky přišli na to, že tenhle průvod, je opravdu takový, jak vypadá. Duhový, barevný, kde se lidé (a v dnešní době to opravdu nejsou už jen homosexuálové) baví, zpívají a tančí v ulicích Prahy.

Každý se může přidat, protože smyslem průvodu není předvádět nějaké prasečiny ani pohoršovat veřejnost. Na to si musím trochu postěžovat, tenhle rok to byla nuda. Určitý excentrismus a roztodivné kostýmy k téhle akci patří a opravdu jich v sobotu bylo pramálo. Oslavujeme jinakost, svobodu a rovná práva. Oslavujeme, že můžeme oslavovat. Ještě je mnoho zemí, kde něco takového nepřipadá v úvahu, kde myšlení zamrzlo někde ve středověku.

Ale co si budeme povídat, všichni si chceme hlavně zamávat. Hezky se obléknout, ponosit transparenty, zazpívat si, zatančit. Hodinové projevy jsme vystřídali hudbou. Radostně křičíme a jásáme, jelikož věříme, že nám všem na téhle zemi bude lépe, když do toho půjdeme společně.

Město plné nevkusu

Mám ráda léto. Jaro možná ještě o trochu více, ale léto má také co do sebe. Hlavně, v létě se lenoší. A to já mám fakt ráda, vynechat všechny pravidelné aktivity a dělat, co se člověku zrovna líbí. Léto je prostě o svobodě. Můžete, cokoliv jen chcete. Často jezdíte někam pryč, proložíte to nějakou dovolenou, dobrým jídlem, pitím, skvělou společností a spontánníma letníma akcema. Léto má svůj šmrnc.

A ten mají také slečny, co odhodí bundy a svetříky, zkrátí sukně a kalhoty a konečně se je na co dívat. Ta dřina ve fitkách, na zumbě a upocené běžecké večery sklízí své zasloužené ovoce. I chlapci dají znát, že zaplatili v předešlých měsících za posilovnu nemalé peníze. Vypasovanými tílky potěší nejednu slečnu, ale především sebe samotné.

Tak nádherný by byl tenhle odhalený svět, kdybychom měli růžové brýle. Labyrint světa nás ale provede okamžitě realitou, kde raději prosíme za to, ať se lidi nesvlékají, protože je to fakt hnus.
Jako první, ten hnus zpravidla cítíme na dálku. Městská hromadná doprava se stává životu nebezpečná. Buď se hned zadusíte, nebo hodíte šavli do nejbližšího kouta.

Při bližším ohlédnutí snadno zjistíme, že se nacházíme v městě plném nevkusu. Umaštění upocení pupkáči s rozepnutýma košilema, nedej bože bez košile. Polonahé anorektičky, přetékající špeky přes o několik velikostí menší trička, scvrklá kůže polonahých staříků, upocení muži bez triček. Nedivte se, že čumíme furt do mobilů. Raději.

Snad až přijdou letní deště, teploty klesnou o deset stupňů, začne lidem zase pracovat mozek a spolu s ním se vrátí také soudnost. Kdyby nic, byl by to chvíli fakt pěkný pohled.  

Rodinná dovolená je bezkonkurenční

Na rodinnou dovolenou není nikdy vhodný čas. Buď jste moc malí a z rodinné dovolené si nepamatujete vůbec nic (v mém případě misku s meruňkami a dlouhý plot, kolem kterého jsme prý chodili k Balatonu), nebo jste už příliš pubescentní, takže byste na rodinnou dovolenou jeli moc rádi, jediná drobnost, co to kazí, jsou všudypřítomní rodiče. Nu a pak jste na rodinnou dovolenou už moc staří. Už pořádáte svoje vlastní společné dovolené a vaši rodiče zůstávají osamocení. Maminky si na to aspoň stále stěžují, přestože s kamarádkami neustále něco podnikají a otcové stejnak nemají nikdy čas. 

Nicméně jednou za čas podlehnete a chcete dopřát rodičům to, po čem touží. Prostě je vezmete na dovolenou. Já vzala svou maminku do Orlických hor. Objednala jsem penzion, protáhla auto servisem a jelo se. Ani z daleka jsem nečekala, jak moc si připomenu své dětství. Místy, jako by se zastavil čas. Taková škola v přírodě pro dospěláky. 

Penzion byl pěkným rodinným podnikem, kde starší manželé dělali naprosto všechno – ubytovávali, vařili, obsluhovali, uklízeli,… Vlastně jsem je neustále viděla připravovat wellness, které se do tohohle malého podniku vůbec nehodilo. Co mě rozhodně nepřekvapilo a maminku potěšilo, že jediná poživatelná káva byl poctivý turek z ne zrovna výběrové kávy, podivné vůně. Třetí den už mi také chutnal. Na rozdíl od vína, rozlévaného z pozdního sběru litrovek. Objednaná polopenze se rovnala spíše dvojité penzi. Každou večeři provázela hustá polévka a hlavní jídlo. Po takové porci nemohl mít hlad žádný nenasytný muž. Myslím, že kdybych chtěla třicet knedlíků, tak mi je donesou. Samozřejmě v takovém podniku musí také nabízet poháry. Nedalo se odolat, pořádnej kus polárkáče a kupa šlehačky. 

Nejen jídlem živ je člověk, takže jsme poctivě chodily každý den na výlety a poznávaly okolí. Neustále jsme se škrábaly do nějakého kopce, abychom z něj posléze slezly a mohly se škrábat zas do dalšího. Ještěže na každém vrcholu mají pípu. V Králíkách u kláštera jsme hromadně objednávali pivo. Chvíli po nás vešel chlap jak hora a mohutným hlasem objednal latéčko a tatranku. Budiž mu čest, ví,co chce. Lidová tvořivost kraje neznala mezí, ať už se jednalo o vodníky, závodnické cedule nebo mickey mouse, který mi vyrazil dech. Terve pak jsem za jeho velkou hlavou objevila klíč od WC.

Dovolená to byla báječná, naštěstí nic se nemá přehánět a tak jsme si šly s maminkou zase každá svou cestou. Prostě tak nějak v „nejlepším“ přestat.

Obyčejná letní přátelství

Tak jsem se celou dobu těšila, že až se vrátím z dovolené, budu plná zážitků, o které se budu nutně potřebovat podělit. A ejhle, ono je to úplně jinak. Zážitky jsou natolik rodinné a osobní, že jsou tak trochu nepřenosné. Prostě když ty lidi a děti neznáte, nevyzní to. Takže bych vám mohla vyprávět, jak jsem si užívala a dopřávala a hodiny u vody prokládala Krakonošem dvanáctkou. Tohle mě sice hodně bavilo, ale vás by to patrně moc nezajímalo. Letošní dovolená mi ale rozhodně připomněla, čeho bylo každé léto plné, když jsem byla hodně malá a potom i o něco starší. Každé léto totiž přinášelo velká přátelství. 

Nešlo jen o to, že jste se někde s někým spřátelili. To byla sice věc pozitivní a žádaná, ale měli jste někdy celé dlouhé dva měsíce na to, o svá přátelství pečovat a rozvíjet je. Samozřejmě jsme nikdy o tom neuvažovali takhle. Jen jsme věděli, že hned po obědě si chceme jít hrát k sousedům a nedělat žádné přikázané domácí práce, které nás hrozně prudily. Celé dlouhé dny jsme trávili s kamarády a vymýšleli spoustu zábavy. Všimněte si, že jako děti jsme se nikdy nenudily. Stále jsme měly nějaký program, který nás bavil a zajímal. Přestože jsme jen běhaly po louce v seně, byl to ten nejlepší herní prostor s miliónem možností. 

A viděla jsem to teď znovu na dětech, které po týdenní dovolené, kdy byly stále spolu a bez přestání vymýšlely nějaké lumpárny, měly při odjezdu jen jediné přání. Aby jely tam, kde budou zase všichni společně a budou moc pokračovat tam, kde skončily. Žádná jiná varianta pro ně nepřipadala v úvahu. Ty starší se zas těžce loučily na táborech a soustředěních. Už si domlouvaly nové srazy, předávaly telefonní čísla a přidávaly se do přátel na facebooku. Protože vidí i nadále společnou budoucnost.   

Kéž bychom si něco z toho přenesli i do dospělosti a v obyčejném sezení ve vlaku nebo ležení v trávě viděli tu spoustu variant zábavy. Kéž bychom měli i prostor se věnovat sobě navzájem celé dlouhé dny a společně něco podnikat. Vždyť mi ani pořádně žádná přátelství v dospělosti neuzavíráme. Ne často a ne taková, co dlouhá léta trvají. Třeba je to také trochu tím, že nemáme čas se poznat. Že se už neumíme okamžitě vcítit a přidat do hry toho druhého, jako když jsme byli dětmi.  Přijde mi to trochu škoda. Novoroční předsevzetí si nedávám, ale tohle letní bych ráda zkusila. Ráda bych se svým přátelům věnovala o kousek víc. Třeba z toho vznikne něco moc příjemného.

Mnoho povyku pro nic

Hurá!! Musím si ulevit. Tohle slovo, po dočtení knihy jsem už dlouho nepoužila, ale tentokrát to bylo nutností. Už se vám to někdy stalo, že vás kniha iritovala už po nějakých padesáti stránkách. A tahle ještě byla složena ze dvou knih, aby byla ještě o pár stovek stránek delší. A přesto tak nekonečná. 

Takhle jsem ale vůbec začínat nechtěla. Vlastně jsem chtěla upozornit na něco úplně jiného, a sice na knihu, která rozhodně stojí za přečtení a jejíž recenzi jsem sem vložila před pár dny. Ano, je to přesně tak, už před pár dny. Protože v tento čas si doufám, užívám zasloužené dovolené. A jelikož nechci, abyste byli ochuzeni o svůj pravidelný středeční zážitek, je tu upoutávka na dílo Johna Williamse – Stoner. 

Na co rozhodně dobrou recenzi psát nebudu je Daniel Glattauer a Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna. Nejsem příznivkyně červené knihovny, nijak ji nevyhledávám, a když se mi omylem připlete do cesty, obvykle trochu trpím. Ne však jako u téhle knihy. Rádoby nečervená knihovna, je ještě o několik stupňů horší. 

Vyvarujete se sice obvyklých klišé. Nicméně i tak od začátku víte, jak to dopadne. Ale hlavně na skoro pětistech stránkách čtete stále dokola, jestli se tito emailoví dopisovatelé setkají, nebo nesetkají. A jaké pak jejich setkání bylo, co si o něm mysleli a nemysleli a proč si to mysleli a proč si z toho nevzali něco jiného a jestli to bylo dobře nebo nebylo. Zkrátka toužíte jen po jediném, ať už to proboha skončí! Po celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, který je shodný s názvem shakespearovské komedie -  Mnoho povyku pro nic. 

Jestli bude mít tohle dílko ještě třetí díl, já rozhodně nebudu mezi těmi, co si ho přečtou. Proto vám přeju mnohem lepší volbu při výběru vašeho dovolenkového čtení. :-)

Nemoc si nevybírá, my si vybereme za ní

Už jste někdy byli nemocní? Jasně, kdo nebyl. Ale už jste někdy byli nemocní, aby se vám to hodilo? Já teda ještě ne. Nikdy nepřijde nemoc, při které by člověku vlastně nic nebylo, a mohl si dělat, co bych chtěl. Válet se doma je super, pokud si potřebujete odpočinout, ale to je obvykle ve chvíli, kdy na to nemáte čas. Nemoc, ať už je jakákoliv přichází zpravidla, když na ni nejste ani trochu zvědaví. Tudíž máte program nabouchaný k prasknutí, potřebujete stihnout spoustu důležitých schůzek, nebo akcí, na kterých prostě nechcete chybět. 

Marodit budete také zásadně v měsících, které jsou pro to jako stvořené. Jestli si myslíte, že nemoc přijde v sychravých listopadových dnech, kdy se vám nechce vylézt ani z postele a raději byste strávili den koukáním na filmy nebo čtením s hrnkem čaje v ruce, tak na to můžete z fleku zapomenout. V listopadu budete zdraví jako rybičky. Nepřijde ani obyčejná rýmička a v noci se rozhodně nezapotíte. Na to budou stačit vaše každodenní povinnosti. Můžete se ovšem vsadit, že cokoliv, co nečekáte, dorazí v předvánočním šrumci, kdy nevíte, co dříve. Pokud se navíc řadíte mezi šťastlivce, bude nejspíš nutná alespoň krátkodobá hospitalizace.  

Zato v létě, když máte naplánovaný každý volný den pobytem na slunci a teple. To je ten pravý čas, si na čtrnáct dní poležet. Super je to, když zrovna máte odjet na dovolenou. Na vytoužený odpočinek, který plánujete třičtvrtě roku a těšíte se na něj ještě o kousek déle. Churavění se také v červenci a srpnu snáší mnohem lépe. Vysoké horečky, když venku udeří třicítky, to je teprve ta pravá lábuž. Všichni cestují, válí se u vody, sdílejí na facebooku fotky plné zážitků a vy jste zavření doma a koukáte z oken, jak venku krásně svítí slunce. Trochu to připomíná zkouškové období na vysoké. To bylo také vždy nejkrásněji, když jste se museli zrovna šrotit na zkoušky. 

Nemoc člověka vyřadí z běžného života. Donutí ho se zastavit, přehodnotit priority. Věci důležité se náhle stávají méně důležitými a ty, co se jevily obyčejně, získávají plusové body. Je vážně nutné se stále víc honit za tím, či oním. Není lepší trávit více času se svými blízkými. Nebo sami se sebou. Jak dlouho už jste se nevěnovali sobě, vlastním potřebám. Jak dlouho jste nedělali, co máte rádi. Kdy jste se naposledy zaobírali věcmi, na které nemáte pořádně nikdy čas. A tak se zamyslíme a slibujeme si, že něco z toho, jak žijeme, změníme a budeme šťastnější. Dobře víme, jak nám to dlouho vydrží. 

A právě proto je tu možnost vzít situaci do svých rukou a zařadit do svého života „umělou nemoc“. Prostě až budete v tom největším spěchu, nebudete vědět, kam dříve skočit a všeho budete mít tak nějak po krk. Přepněte na režim „umělá nemoc“. Všechno zrušte – ono se to nepo …. – dopřejte si odpočinku a zamyslete se nad tím, jestli opravu všechno chcete tak, jak to máte. Třeba uděláte změny. Třeba se zaradujete, že je vše, jak má být. Každopádně buďte zas o kousek šťastnější.