Obyčejná letní přátelství

Tak jsem se celou dobu těšila, že až se vrátím z dovolené, budu plná zážitků, o které se budu nutně potřebovat podělit. A ejhle, ono je to úplně jinak. Zážitky jsou natolik rodinné a osobní, že jsou tak trochu nepřenosné. Prostě když ty lidi a děti neznáte, nevyzní to. Takže bych vám mohla vyprávět, jak jsem si užívala a dopřávala a hodiny u vody prokládala Krakonošem dvanáctkou. Tohle mě sice hodně bavilo, ale vás by to patrně moc nezajímalo. Letošní dovolená mi ale rozhodně připomněla, čeho bylo každé léto plné, když jsem byla hodně malá a potom i o něco starší. Každé léto totiž přinášelo velká přátelství. 

Nešlo jen o to, že jste se někde s někým spřátelili. To byla sice věc pozitivní a žádaná, ale měli jste někdy celé dlouhé dva měsíce na to, o svá přátelství pečovat a rozvíjet je. Samozřejmě jsme nikdy o tom neuvažovali takhle. Jen jsme věděli, že hned po obědě si chceme jít hrát k sousedům a nedělat žádné přikázané domácí práce, které nás hrozně prudily. Celé dlouhé dny jsme trávili s kamarády a vymýšleli spoustu zábavy. Všimněte si, že jako děti jsme se nikdy nenudily. Stále jsme měly nějaký program, který nás bavil a zajímal. Přestože jsme jen běhaly po louce v seně, byl to ten nejlepší herní prostor s miliónem možností. 

A viděla jsem to teď znovu na dětech, které po týdenní dovolené, kdy byly stále spolu a bez přestání vymýšlely nějaké lumpárny, měly při odjezdu jen jediné přání. Aby jely tam, kde budou zase všichni společně a budou moc pokračovat tam, kde skončily. Žádná jiná varianta pro ně nepřipadala v úvahu. Ty starší se zas těžce loučily na táborech a soustředěních. Už si domlouvaly nové srazy, předávaly telefonní čísla a přidávaly se do přátel na facebooku. Protože vidí i nadále společnou budoucnost.   

Kéž bychom si něco z toho přenesli i do dospělosti a v obyčejném sezení ve vlaku nebo ležení v trávě viděli tu spoustu variant zábavy. Kéž bychom měli i prostor se věnovat sobě navzájem celé dlouhé dny a společně něco podnikat. Vždyť mi ani pořádně žádná přátelství v dospělosti neuzavíráme. Ne často a ne taková, co dlouhá léta trvají. Třeba je to také trochu tím, že nemáme čas se poznat. Že se už neumíme okamžitě vcítit a přidat do hry toho druhého, jako když jsme byli dětmi.  Přijde mi to trochu škoda. Novoroční předsevzetí si nedávám, ale tohle letní bych ráda zkusila. Ráda bych se svým přátelům věnovala o kousek víc. Třeba z toho vznikne něco moc příjemného.