Nejlepší práce na světě

Prý je důležité být spokojený se svou prací. Chodit do práce rád a pracovat rád. Dělat, co člověka baví, jedině tak prý dosáhneme uspokojení. Jenže to by bylo mnoho z nás profesionálními hráči PC her, vášnivými čtenáři, sledovateli televizních seriálů, pěstiteli květin a vyvalovači na gauči. Vlastně by u nás doma ve vlasti moc lidí nebylo, protože bychom všichni hojně cestovali a poznávali svět. Mít práci jako koníček má jen několikero málo šťastlivců z nás.  Všechny ostatní to baví prostě chvíli víc a chvíli míň. Někdy to nesnášíme a jindy se do práce těšíme. Občas se nám daří a jindy méně. A když už nás to hodně nebaví, jdeme zase o kus dál, hledáme a nalézáme. 

Pozoruhodná jsou zjištění, co si o nás myslí jiní. Stále se často potýkám s otázkou, kdy už konečně tu práci změním. Jestli už hledám. To chci vážně dělat to, co dělám teď. Měla bych se podívat po něčem jiném. Nejlepší by bylo, kdybych měla nějaký ideál a za tím si šla. Proč už ho vlastně nemám od mateřské školky. Nějaké řemeslo, které by mi bylo posláním. Smutně pak zjišťuju, že se lidé špatně ztotožňují se situací, že prostě od života a své profesní kariéry neočekávám žádné velké věci. Nejraději bych měla jen jednu jedinou, a sice pocit, že to co dělám, má nějaký smysl. Nechci být nejlepším marketingovým specialistou, nejúžasnějším obchodníkem měsíce, vysoce postaveným manažerem. Chci být jen sama sebou. Na nic si nehrát a nepřetvařovat se. Nedělat ze sebe něco, co nejsem a nemuset si dávat si pozor, jestli náhodou není zrovna nevhodné říkat někde pravdu. 

Pokud máte to štěstí jako já, tak vaše práce nikomu nic neříká. Je velmi abstraktní a povětšinou není vidět, nebo když o ní mluvíte, nikdo tomu nerozumí. V mé práci, než se podaří jedna věc, je za ní skryto mnoho prací menších. Probíhá dlouhá implementace, která s sebou přináší spoustu drobných procesů, méně a více náročných. A proto stále s větším obdivem zírám na věci, kterou jsou tak nějak prostě hned. A říkám si, jaké to je, dělat takovouhle práci. Pokud by mou záložní prací bylo psaní, tak to také nebude práce, která by byla hned. Možná proto mám ráda blog. Co napíšu, to hned zveřejním :-)

Dlouhou dobu jsem se rozhodovala, že bych potřebovala vyměnit vrata u své staré garáže. Asi nemusím psát, jak dlouho to bylo, když řeknu, že v jedné půlce jsem nebyla už dva roky ze strachu, že když vrata otevřu, tak je buď už nezavřu, nebo se samozřejmě rozpadnou. A tak jsem jednoho pátku odjela na víkend mimo domov, a když jsem se vrátila, měla garáž nová vrata. Stačilo jen odjet a přijet. Vrata jdou krásně otevírat. Mají vymakaný jednoduchý systém uchycení pravého křídla. Když je zamknu, ani se nehnou. Zůstávají zamčená i po nátlaku z jakékoliv strany. Po letech nesnází takové blaho. A stačil jeden den. Jeden jediný den udělat něco velkého. Něco, co je za vámi hned vidět. Ten člověk má skvělou práci. Takovou bych si chtěla někdy zkusit. Takovou bych chtěla chvíli mít. 

Po jaké práci toužíte vy?