Pro step jsem se narodila

Asi každý z vás, kdo je aspoň trošku sportovní typ, se nějakému tomu pohybu věnuje. Já jsem šla letos do sebe. Odložila jsem duševní potravu a dle hesla v zdravém těle zdravý duch, jsem se rozhodla věnovat svůj volný čas různým cvičebním metodám. Toto rozhodnutí mi zabralo poměrně dost času, protože člověk musí nejprve vybrat tu správnou pohybovou aktivitu, které se bude jakože trpělivě věnovat. Tudíž jsem jako první vyškrtla běhání. Pak všechny sporty, které jsem nikdy nedělala jako in-line brusle nebo squash. Pak sporty které dělám ráda rekreačně - kolo, plavání, turistiku. A moc mi toho nezbylo.

Do užšího výběru se dostal jen badminton a stolní tenis. Jenže k těmto sportům je třeba nějaký spoluhráč, nebo protihráč, nebo jak se tomu člověku říká.  Takže už mi zbylo jen hledat něco, co můžu dělat sama. A v tu chvíli mě to napadlo. Před dvěma lety jsem se věnovala krátký čas stepu. Byla to docela makačka, ale bavilo mě to. Přesně do chvíle, než jsem si oddělala na lyžích koleno. Teď nastal ta pravá chvíle se k tomu vrátit. Vydala jsem se do sklepa hledat boty mé kované. Našla. Další týden vyrazila na první hodinu.

Sice se říká, že opakování je matka moudrosti, ale já přece nepůjdu znovu do začátečníků. Brush, back, step, tap, heel - to už přece všechno umím, aspoň teoreticky určitě. Jdu tedy rovnou do pokročilých. První lekce, prvních deset minut a už nemůžu. Co nemůžu, vůbec se nechytám. Už při rozcvičce. Rozcvička přece není tak důležitá, určitě se chytnu vzápětí. Je to přece jako jezdit na kole. Step se nezapomíná. Dobře vím, co mám dělat, jen ta realizace pokulhává. Moje domněnka, že když zvládám kroky na pravou stranu, tak je zvládnu i na levou se neukázala jako správná. Po třiceti minutách se smiřuji s faktem, že jsem ve skupině za největší nemehlo. Nevzdávám se. Přenesu váhu na levou nohu a v tu chvíli prázdno. Úplné vakuum. Vyslané signály z hlavy do nohou nedorazily.

Celý týden trénuju kroky kde se dá. Stamp, špička, pata, brush, stamp a druhá noha. Tentokrát jsem připravena a natěšena, jak se na druhé lekci blýsknu. Mírně mě rozhodí rozcvička, kde opět nezvládám střídat paty a špičky, ale s nadějí, že má chvíle přijde, jde všechno líp. Začínáme novou sestavu. Natrénované kroky jsou mi k prdu. Nová, rozhodně neznamená pomalá. Čím rychleji, tím lépe. Jak pro koho. Po šedesáti minutách ze mě stříká pot. Jen ze mě. Nechápu. Tričko můžu ždímat. Doslova. Ani sundat ho nemůžu, horší jak mokrý plavky. Nechutný!

Zítra mě čeká další lekce. Tentokrát netrénuju. Ne, že bych nechtěla. Jen si nejsem schopna vzpomenout na jedinou sestavu. Budu improvizovat. Pro step, jsem se očividně narodila.

Chcete mě?

Tenhle rok je ve znamení přestaveb. Není to tak dávno, ani ne tři měsíce, kdy jsem dělala úpravy ve větší části mého malého bytu. Bylo to super, musela jsem vám o tom hned napsat. Nu a nyní toho opět nejste ušetřeni, protože přichází ta horší část a sice pokoj. Zatímco v koupelně, na záchodě a v kuchyni nemám skoro žádný nábytek, v pokoji mám všechno. Doslova.

Ne nadarmo se mému bytu říká 1+4K, tedy jedna plus čtyři kouty. Protože jsem holka šikovná, dokázala jsem do chudinky místnosti dostat šatnu, knihovnu, pracovnu, obývák i ložnici. A aby toho nebylo málo, občas tu mám i posilovnu a sušárnu. Vše se vešlo, nic nepřekáží. Žije se mi tu krásně. Neměnila bych.

Jenže teď přišla osudná chvilka, celé 4K musím vystěhovat. Řemeslníci se už těší a já mám už týden těžkou hlavu, co si jen počnu. Jak vystěhuju svou patrovou postel? A šatní skříň? Pracovní stůl je těžký jako prase. A všude, kam se podíváš, jsou knížky. A gauč a křeslo a komody. A do toho všechno se podělal bojler.

Pomalu začínám připravovat slečnu křečkovou, že teď bude čtrnáct dní bydlet v koupelně. A mnohem obtížněji připravuji sebe, že teď budu čtrnáct dní zase bydlet s maminkou. Ono to nedělalo moc dobrotu ani před patnácti lety. A teď je to tu zas. Výhoda je, že už jsem dospělá. Nevýhoda je, že maminka nemá internet. Největší výhoda je, že ve stejném baráku je fitko. Takže kdyby vznikl nějaký zásadní přetlak, mám ho hnedle kde vypustit.

A kdyby to náhodou nedopadlo. Chcete mě???

Jak se čístí čakry

Nejsem zrovna člověk, co by byl nakloněný ezoterice, alternativním směrům, čínské medicíně a podobně. Netvrdím, že na tom není vůbec nic, ale pro mě, jakožto člověka s farmaceutickým vzděláním, je to těžko uchopitelné. Postavit něco jen na víře, že to tak je, mi není úplně přirozené. Já zkrátka potřebuju vědět mechanismy účinku. Potřebuju vědět co, nasedá na jakej přenašeč, obsazuje jakej receptor a co to ve výsledku způsobí.

Do určité doby jsem s povděkem kvitovala čínskou medicínu. Ale jen do té doby, než se hnal do léčení čínskou medicínou můj veterinář. Teda můj, mého psa samozřejmě. Chudák pes už byl dost starý, bral léky na srdce a na odvodnění a veterinář se rozhodl, že nejlepší, co pro něj můžu udělat je, koupit mu kapičky za sedm stovek. Nejlépe hned dvoje. Když jsem se ho zeptala, jak to funguje a co to s tím psem udělá, k čemu to vlastně slouží, tak nevěděl. Tedy krom informace, že to má ozkoušené, že je to super a skvěle to zabírá. S díky jsem odmítla, že rozhodně ne. Hned v zápětí přišla výčitka, že nechci pro svého psa to nejlepší a že je to v podstatě to jediné, co mu teď pomůže a jestli mu ty kapky nebudu dávat, tak umře. To už bylo i na mě moc. Tím u mě skončili jak kapičky, tak veterinář.

Ale protože nejsem konzerva a jsem nakloněná mnohým možnostem, rozhodla jsem se jít na sezení ke známé jedné mé kamarádky, která má určité výjimečné schopnosti a dokáže člověku pomoci s jakýmkoliv problémem. A problémů, těch já mám spousty. Pro začátek jsem se rozhodla nevytáhnout hned ten největší kalibr, ale začít pozvolna. Chtěla jsem odstranit svůj nějakým způsobem vytvořený blok, který se týká psaní. Nemůžu se k němu dokopat, ale přitom ho tak miluju.

S paní nám to vyšlo hned na druhý pokus. Po pár minutách jsem byla vyvedena z omylu, že se nebude jednat o žádné povídání, jak jsem si naivně myslela, ale že se mě paní bude různě dotýkat a že bude nejlepší, když si k tomu lehnu. Dlouho jsem neudržela pozornost. Během chvilky jsem se dostala do stavu určitého polospánku, kde se mi zdály všemožné sny, které vůbec nesouvisely s mým "problémem". Netuším, co paní povídala, i když jsem si myslela, že jsem celou dobu při vědomí, jen trochu zastřené.

Když jsem se dostala zpět do stavu bdělosti, měla jsem vyčištěné čakry. Je to skvělý pocit mít vyčakrováno. Byla jsem ujištěna, že teď už je vše v pořádku a bude se mi dařit. Může se objevit drobný zádrhel, ale nic výrazného, nic, co bych snadno nepřekonala. Odcházela jsem s báječným pocitem, že mám vyčakrováno a jsem za vodou. Odcházela jsem ve skvělé náladě, s nadějí jsem očekávala víkend, který jsem si vyhradila ke psaní, protože s ním už nutně potřebuji pohnout. Víkend byl skvělý, užila jsem si ho, odpočinula si, ale nenapsala ani řádek. Stále mě ale hřeje dobrý pocit, že mám vyčištěné čakry. Přeci ty čachry s čakry musely k něčemu být. Nakladatelství už se určitě třesou. 

Nikdy nebudu moderní žena

Ano, je to tak. Už mi zase ujel vlak. Nikdy ze mě nebude moderní žena. Že nechodím oblékaná dle posledních trendů, nevyznám se nijak přehnaně ve vůních, v líčidlech a dalších věcech, na to jsem si už zvykla. Ale teď, při procházkách pražskými parky, jsem objevila další nedostatek. Dlouho jsem ho přehlížela, ale cesta ze skvělého cirkusu na Letní Letné mi otevřela oči. Každá moderní aktivní žena totiž chodí s karimatkou.

Kupodivu už nefrčí alumatky, ale svět se vrátil zpět k těm starým barevným plastovým. Nyní čouhají ženám z tašek v trendy barvách a říká se jim cvičební podložky. Dokonce na ně existují speciální nosící úchyty. Paráda. Vzhledem k tomu, že mě rozhodně s touhle věcí nikdo neuvidí, chtěla jsem aspoň prozkoumat, co to vlastně tahle podložka je. Bláhově jsem očekávala tři druhy podle velikosti.  Když jsem zjistila, že jsou protiskluzové, tvrdé, měkké, něco mezi a samozřejmě, že také stojí cca to, co 25 vstupů na bazén, šla jsem do fitka.

Moderní nebudu, ale aspoň zpevním tělo po starém způsobu. Hned po prvním vstupu se mnou rozhostila oáza klidu. Hurá. Tohle je přesně to místo, které hledám. Nikdo tady nekouká jakou mám postavu, co mám na sobě, jestli jsem taková a nebo jiná. Mohu se v klidu soustředit na cvičení, nikdo se mnou nesoutěží. Je to zejména tím, že jsem se tam nepotakala ještě s žádnou jinou ženou. A chlapům, chlapům je to jedno. Řeknou ahoj a jedou si svoje benchpressy. Když už si vás všimnou, tak jen proto, že v jejich periferním vidění necvičíte a pomohou vám se závadou na stroji.

Spokojenost. Skvěle naladěná, že jsem se konečně rozhodla a že mě to překvapivě docela baví, jsem se domluvila s kamarádkou, že zkusíme fitko u nich. Životní chyba. Tohle nebylo obyčejné fitko, bylo začarované. Bylo to totiž crossfitko. Já holka neznalá jsem ještě do poslední chvilky doufala, že si po nohách, zádech a břichu jdeme procvičit ruce. Místo toho jsem procvičila především svou psychickou zdatnost a jasně očekávanou fyzickou nezdatnost. Po prvních dvou minutách vedené hodiny trenérkou jsem si připadala, jak kdybych měla 200kg, před sebou poslední vteřiny života a brzy se měla v břiše zlomit na dvě části. Nikdo po mě nemůže chtít, abych byla až tak moderní žena.

Moderní vztahy, aneb k čemu by mi byl

Jsem ze staré školy. Pokud se tedy něco takového dá již nyní o mé generaci tvrdit. Naposledy jsem podobná slova zvolila, když jsem mluvila o svém dědečkovi, což jsou ještě další dvě generace vzad.
Nevím, jak vy, ale já vztahy mých vrstevníků nechápu. Nechápu ani vztahy lidí mladších než jsem já. Z úplně jiných důvodů jsou mi cizí i vztahy vrstevníků mých rodičů.  

S otevřenou pusou a trochou niterné závisti zírám na rodinu svého bratra a jejich příbuzné. Žijí spolu, tráví spolu téměř všechen volný čas, vychovávají děti, mluví spolu, baví se, užívají si to. Hojně komunikují se svým okolím přes skype, ale to vzhledem k několika tisíc kilometrové vzdálenosti je pochopitelné. Když jsou v Čechách, tak zvednou telefon a domluví se na setkání. V klidu se obejdou bez všech facebooků, instagramů, whats appů, viberů, tinderů a dalších. Jejich, aspoň pro mě normální život, považuju za vzácnost.

Kdybyste někdo toužili po podobně "normálním vztahu", hned mi dejte vědět. Moc ráda vás poznám.

Vůbec bych se nezlobila, kdybych rozuměla moderním vztahům stejně, jako moderním technologiím.
Tak ráda bych se zase pohádala tváří v tvář. Místo toho střídám mobilní aplikace, aby nakonec můj převážně virtuální vztah (ne každá polovička si na vás udělá čas) skončil stejně virtuálně.  Už si na rozloučenou ani nepodáte ruce.

Zatím co mé vztahové myšlení zamrzlo někde u překvapení u poštovních schránek, začátku emailu a několik dnů trvajícího těšení se na telefon při delším odloučení, kdy toho druhého máte rádi celým svým srdcem a doufáte, že spolu budete moci strávit život. Doba šla dávno kupředu. Do reality mě vnesla pětadvacetiletá dcera mé kamarádky, při jejich rozhovoru o cestě do Kalifornie a jejím francouzském příteli:

Kamarádka: A ten tvůj přítel za tebou přiletí do Kalifornie?
Dcera: Jakej přítel.
Kamarádka: No Jean přece.
Dcera: To je kamarád, jsme spolu nechodili.
Kamarádka: Jaktože ne, vždyť jsi to říkala, když jsi přiletěla z Anglie.
Dcera: No, jsme spolu chvíli strávili, ale nechodili jsme spolu.
Kamarádka: Vždyť jste spolu bydleli.
Dcera: No, to jo. Bydleli. To je normální, tam lidi spolu takhle bydlej."
Kamarádka: A přijede tam za tebou?
Dcera: Ne, on se stěhuje do Kanady. Teda aspoň doufám.
Kamarádka:  Tak kdyby byl v Kalifornii, tak by to taky nebylo špatný, ne? Bys tam aspoň někoho znala.
Dcera: No, to je teda vážně výhra.
Kamarádka: Proč?
Dcera: K čemu by mi byl v Kalifornii? Tam je mi k ničemu. Jen ať jede do Kanady, aspoň budu mít kde přespat, až tam pojedu.