Obyčejná letní přátelství

Tak jsem se celou dobu těšila, že až se vrátím z dovolené, budu plná zážitků, o které se budu nutně potřebovat podělit. A ejhle, ono je to úplně jinak. Zážitky jsou natolik rodinné a osobní, že jsou tak trochu nepřenosné. Prostě když ty lidi a děti neznáte, nevyzní to. Takže bych vám mohla vyprávět, jak jsem si užívala a dopřávala a hodiny u vody prokládala Krakonošem dvanáctkou. Tohle mě sice hodně bavilo, ale vás by to patrně moc nezajímalo. Letošní dovolená mi ale rozhodně připomněla, čeho bylo každé léto plné, když jsem byla hodně malá a potom i o něco starší. Každé léto totiž přinášelo velká přátelství. 

Nešlo jen o to, že jste se někde s někým spřátelili. To byla sice věc pozitivní a žádaná, ale měli jste někdy celé dlouhé dva měsíce na to, o svá přátelství pečovat a rozvíjet je. Samozřejmě jsme nikdy o tom neuvažovali takhle. Jen jsme věděli, že hned po obědě si chceme jít hrát k sousedům a nedělat žádné přikázané domácí práce, které nás hrozně prudily. Celé dlouhé dny jsme trávili s kamarády a vymýšleli spoustu zábavy. Všimněte si, že jako děti jsme se nikdy nenudily. Stále jsme měly nějaký program, který nás bavil a zajímal. Přestože jsme jen běhaly po louce v seně, byl to ten nejlepší herní prostor s miliónem možností. 

A viděla jsem to teď znovu na dětech, které po týdenní dovolené, kdy byly stále spolu a bez přestání vymýšlely nějaké lumpárny, měly při odjezdu jen jediné přání. Aby jely tam, kde budou zase všichni společně a budou moc pokračovat tam, kde skončily. Žádná jiná varianta pro ně nepřipadala v úvahu. Ty starší se zas těžce loučily na táborech a soustředěních. Už si domlouvaly nové srazy, předávaly telefonní čísla a přidávaly se do přátel na facebooku. Protože vidí i nadále společnou budoucnost.   

Kéž bychom si něco z toho přenesli i do dospělosti a v obyčejném sezení ve vlaku nebo ležení v trávě viděli tu spoustu variant zábavy. Kéž bychom měli i prostor se věnovat sobě navzájem celé dlouhé dny a společně něco podnikat. Vždyť mi ani pořádně žádná přátelství v dospělosti neuzavíráme. Ne často a ne taková, co dlouhá léta trvají. Třeba je to také trochu tím, že nemáme čas se poznat. Že se už neumíme okamžitě vcítit a přidat do hry toho druhého, jako když jsme byli dětmi.  Přijde mi to trochu škoda. Novoroční předsevzetí si nedávám, ale tohle letní bych ráda zkusila. Ráda bych se svým přátelům věnovala o kousek víc. Třeba z toho vznikne něco moc příjemného.

Mnoho povyku pro nic

Hurá!! Musím si ulevit. Tohle slovo, po dočtení knihy jsem už dlouho nepoužila, ale tentokrát to bylo nutností. Už se vám to někdy stalo, že vás kniha iritovala už po nějakých padesáti stránkách. A tahle ještě byla složena ze dvou knih, aby byla ještě o pár stovek stránek delší. A přesto tak nekonečná. 

Takhle jsem ale vůbec začínat nechtěla. Vlastně jsem chtěla upozornit na něco úplně jiného, a sice na knihu, která rozhodně stojí za přečtení a jejíž recenzi jsem sem vložila před pár dny. Ano, je to přesně tak, už před pár dny. Protože v tento čas si doufám, užívám zasloužené dovolené. A jelikož nechci, abyste byli ochuzeni o svůj pravidelný středeční zážitek, je tu upoutávka na dílo Johna Williamse – Stoner. 

Na co rozhodně dobrou recenzi psát nebudu je Daniel Glattauer a Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna. Nejsem příznivkyně červené knihovny, nijak ji nevyhledávám, a když se mi omylem připlete do cesty, obvykle trochu trpím. Ne však jako u téhle knihy. Rádoby nečervená knihovna, je ještě o několik stupňů horší. 

Vyvarujete se sice obvyklých klišé. Nicméně i tak od začátku víte, jak to dopadne. Ale hlavně na skoro pětistech stránkách čtete stále dokola, jestli se tito emailoví dopisovatelé setkají, nebo nesetkají. A jaké pak jejich setkání bylo, co si o něm mysleli a nemysleli a proč si to mysleli a proč si z toho nevzali něco jiného a jestli to bylo dobře nebo nebylo. Zkrátka toužíte jen po jediném, ať už to proboha skončí! Po celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, který je shodný s názvem shakespearovské komedie -  Mnoho povyku pro nic. 

Jestli bude mít tohle dílko ještě třetí díl, já rozhodně nebudu mezi těmi, co si ho přečtou. Proto vám přeju mnohem lepší volbu při výběru vašeho dovolenkového čtení. :-)

Nemoc si nevybírá, my si vybereme za ní

Už jste někdy byli nemocní? Jasně, kdo nebyl. Ale už jste někdy byli nemocní, aby se vám to hodilo? Já teda ještě ne. Nikdy nepřijde nemoc, při které by člověku vlastně nic nebylo, a mohl si dělat, co bych chtěl. Válet se doma je super, pokud si potřebujete odpočinout, ale to je obvykle ve chvíli, kdy na to nemáte čas. Nemoc, ať už je jakákoliv přichází zpravidla, když na ni nejste ani trochu zvědaví. Tudíž máte program nabouchaný k prasknutí, potřebujete stihnout spoustu důležitých schůzek, nebo akcí, na kterých prostě nechcete chybět. 

Marodit budete také zásadně v měsících, které jsou pro to jako stvořené. Jestli si myslíte, že nemoc přijde v sychravých listopadových dnech, kdy se vám nechce vylézt ani z postele a raději byste strávili den koukáním na filmy nebo čtením s hrnkem čaje v ruce, tak na to můžete z fleku zapomenout. V listopadu budete zdraví jako rybičky. Nepřijde ani obyčejná rýmička a v noci se rozhodně nezapotíte. Na to budou stačit vaše každodenní povinnosti. Můžete se ovšem vsadit, že cokoliv, co nečekáte, dorazí v předvánočním šrumci, kdy nevíte, co dříve. Pokud se navíc řadíte mezi šťastlivce, bude nejspíš nutná alespoň krátkodobá hospitalizace.  

Zato v létě, když máte naplánovaný každý volný den pobytem na slunci a teple. To je ten pravý čas, si na čtrnáct dní poležet. Super je to, když zrovna máte odjet na dovolenou. Na vytoužený odpočinek, který plánujete třičtvrtě roku a těšíte se na něj ještě o kousek déle. Churavění se také v červenci a srpnu snáší mnohem lépe. Vysoké horečky, když venku udeří třicítky, to je teprve ta pravá lábuž. Všichni cestují, válí se u vody, sdílejí na facebooku fotky plné zážitků a vy jste zavření doma a koukáte z oken, jak venku krásně svítí slunce. Trochu to připomíná zkouškové období na vysoké. To bylo také vždy nejkrásněji, když jste se museli zrovna šrotit na zkoušky. 

Nemoc člověka vyřadí z běžného života. Donutí ho se zastavit, přehodnotit priority. Věci důležité se náhle stávají méně důležitými a ty, co se jevily obyčejně, získávají plusové body. Je vážně nutné se stále víc honit za tím, či oním. Není lepší trávit více času se svými blízkými. Nebo sami se sebou. Jak dlouho už jste se nevěnovali sobě, vlastním potřebám. Jak dlouho jste nedělali, co máte rádi. Kdy jste se naposledy zaobírali věcmi, na které nemáte pořádně nikdy čas. A tak se zamyslíme a slibujeme si, že něco z toho, jak žijeme, změníme a budeme šťastnější. Dobře víme, jak nám to dlouho vydrží. 

A právě proto je tu možnost vzít situaci do svých rukou a zařadit do svého života „umělou nemoc“. Prostě až budete v tom největším spěchu, nebudete vědět, kam dříve skočit a všeho budete mít tak nějak po krk. Přepněte na režim „umělá nemoc“. Všechno zrušte – ono se to nepo …. – dopřejte si odpočinku a zamyslete se nad tím, jestli opravu všechno chcete tak, jak to máte. Třeba uděláte změny. Třeba se zaradujete, že je vše, jak má být. Každopádně buďte zas o kousek šťastnější.

Jak nic nenakoupit a nezbláznit se, aneb jak udělat vyloženě špatný kup

Známe to asi všichni, nakupujeme.  Někdo rád a někdo nerad, někdo jak co. Při nakupování ale platí nepsaná pravidla.

            1) Pokud něco sháníte, nemáte nejmenší šanci to sehnat. Pravidelně s tím můžete počítat, pokud na podzim nebo v zimě sháníte vybavení do opravdu teplých krajin, například kraťasy, letní sukni, nebo kalhoty. Podobná situace nastává také ve chvíli, kdy v době chumelenic chcete zakoupit pantofle do bazénu. Jste bez šance. Pozdravujte svou plíseň, bude mít jistě radost

     2) Nejen, že nikdy nedostanete to, co potřebujete, ještě se vám náležitě vysmějí. Prostě ve vás vidí exota. Div, že si před vámi neklepou na čelo, nebo neříkají, ta ženská se úplně zbláznila, nebo tomu chlápkovi nejspíš přeskočilo.

      3) Pokud už se trefíte do správného období, tedy jdete například v červenci nakoupit letní oblečení, stejně nic neseženete. Jako největší naivky jste si mysleli, že si v létě koupíte letní kalhoty, kraťasy nebo tříčtvrťáky. Nic takového. Místo toho si kupte džíny nebo softshellovou bundu. V třicítkách ji oceníte jako nikdy.

Vynásobeno sečteno, hlavně nic nenakupujte a rozhodně se z toho nezblázněte. Akorát se to špatně dělá, když vám zrovna v tuto nevhodnou dobu, pravidelně se tak děje před dovolenou, odejdou vaše nejlepší věci, nebo to, bez čeho na dovolenou prostě nejedete. Ta moje už se blíží. Díky Bohu, nutno říci. Takže jsem v jednom týdnu přišla jak o kraťasy, tak o sandále. S krátkými kalhotami jsem to rychle vzdala, jelikož na všech mých nákupních cestách platilo pravidlo dvě a tři. Zrehabilitovala jsem dávno opravované a vyřazené šortky, že to pro tentokrát ještě musí zvládnout. Jenže bez sandálů je to potíž.

Po prvním dnu neúspěchů jsem se nedala, outdoorové sandály přece nemohou být v dnešní době takový problém. Záhy se ukázal hned první, a sice cena. Nejsem zas tak velký milovník otevřených bot, že bych v nich chodila co nejčastěji. Naopak. Podstupuju tuto věc pouze, když už teploty přesahují únosné hranice. Tudíž za ně nechci dát tři tisíce. Vyrazila jsem tedy do známého obchodu pro kempování a turistiku s mou představou, pořídit si nejlépe ty samé boty, co jsem měla. Tedy lehké, úplně jednoduché, vypolstrované, aby mě nikde nedřely, prostě obyčejné sandále.¨

Paní v obchodě byla velmi nápomocna. Hned, jakmile jsem ji ukázala, co se mi zrovna pozdávalo, její první reakcí byla: „ty nic nevydrží.“ Proč je teda prodávají? Doporučila mi boty Dobi (2500Kč), které vydrží klidně sedm až deset let a rozhodně se vyplatí do nich investovat. Na mou námitku, že ty ale vůbec nejsou lehké a už vůbec ne z měkčí gumy, řekla jen, ať si vyberu podle sebe. A doporučila ještě Lizardy (1500Kč), které nemají chodidla gumová vůbec a je to v podstatě tvrdá bota. V tu chvíli mě, obyčejného tragéda, působícího jako hrozná držgrešle vystřídala slečna, která udělala Lizardům okamžitě reklamu, neb prohlásila, že ještě nic nepáchlo tak jako tyhle boty, které si před deseti lety koupila. Nicméně záhy propadla botám Gobi a skvěle si s paní prodavačkou a ještě dalším prodávajícím popovídala, protože ten je měl na nohou samozřejmě také, už sedmý rok (nejspíš nepřetržitě). Zavzpomínala jsem na mé staré samochodky, které se rozpadly nyní, cca po nějakých devíti letech. Koupila jsem je tenkrát za 621Kč a na mé treky po městě a občas někam ven bohatě stačily. Rozhodla jsem se tedy pro stejný nerozum a za osm stovek koupila ty sandály, co se hned rozpadnou. Doufám, že se pochlapí a paní prodavačce ještě ukáží! 

Nejlepší práce na světě

Prý je důležité být spokojený se svou prací. Chodit do práce rád a pracovat rád. Dělat, co člověka baví, jedině tak prý dosáhneme uspokojení. Jenže to by bylo mnoho z nás profesionálními hráči PC her, vášnivými čtenáři, sledovateli televizních seriálů, pěstiteli květin a vyvalovači na gauči. Vlastně by u nás doma ve vlasti moc lidí nebylo, protože bychom všichni hojně cestovali a poznávali svět. Mít práci jako koníček má jen několikero málo šťastlivců z nás.  Všechny ostatní to baví prostě chvíli víc a chvíli míň. Někdy to nesnášíme a jindy se do práce těšíme. Občas se nám daří a jindy méně. A když už nás to hodně nebaví, jdeme zase o kus dál, hledáme a nalézáme. 

Pozoruhodná jsou zjištění, co si o nás myslí jiní. Stále se často potýkám s otázkou, kdy už konečně tu práci změním. Jestli už hledám. To chci vážně dělat to, co dělám teď. Měla bych se podívat po něčem jiném. Nejlepší by bylo, kdybych měla nějaký ideál a za tím si šla. Proč už ho vlastně nemám od mateřské školky. Nějaké řemeslo, které by mi bylo posláním. Smutně pak zjišťuju, že se lidé špatně ztotožňují se situací, že prostě od života a své profesní kariéry neočekávám žádné velké věci. Nejraději bych měla jen jednu jedinou, a sice pocit, že to co dělám, má nějaký smysl. Nechci být nejlepším marketingovým specialistou, nejúžasnějším obchodníkem měsíce, vysoce postaveným manažerem. Chci být jen sama sebou. Na nic si nehrát a nepřetvařovat se. Nedělat ze sebe něco, co nejsem a nemuset si dávat si pozor, jestli náhodou není zrovna nevhodné říkat někde pravdu. 

Pokud máte to štěstí jako já, tak vaše práce nikomu nic neříká. Je velmi abstraktní a povětšinou není vidět, nebo když o ní mluvíte, nikdo tomu nerozumí. V mé práci, než se podaří jedna věc, je za ní skryto mnoho prací menších. Probíhá dlouhá implementace, která s sebou přináší spoustu drobných procesů, méně a více náročných. A proto stále s větším obdivem zírám na věci, kterou jsou tak nějak prostě hned. A říkám si, jaké to je, dělat takovouhle práci. Pokud by mou záložní prací bylo psaní, tak to také nebude práce, která by byla hned. Možná proto mám ráda blog. Co napíšu, to hned zveřejním :-)

Dlouhou dobu jsem se rozhodovala, že bych potřebovala vyměnit vrata u své staré garáže. Asi nemusím psát, jak dlouho to bylo, když řeknu, že v jedné půlce jsem nebyla už dva roky ze strachu, že když vrata otevřu, tak je buď už nezavřu, nebo se samozřejmě rozpadnou. A tak jsem jednoho pátku odjela na víkend mimo domov, a když jsem se vrátila, měla garáž nová vrata. Stačilo jen odjet a přijet. Vrata jdou krásně otevírat. Mají vymakaný jednoduchý systém uchycení pravého křídla. Když je zamknu, ani se nehnou. Zůstávají zamčená i po nátlaku z jakékoliv strany. Po letech nesnází takové blaho. A stačil jeden den. Jeden jediný den udělat něco velkého. Něco, co je za vámi hned vidět. Ten člověk má skvělou práci. Takovou bych si chtěla někdy zkusit. Takovou bych chtěla chvíli mít. 

Po jaké práci toužíte vy?