Čtyři zásadní úskalí literárního čtení

Literární čtení mají tu výhodu, že mají jen jeden jediný pevný rámec. A sice fakt, že se na nich čte. Co se čte? Kde se čte? Kdo čte? Jak čte? To už je volnou disciplínou. Literární čtení utvářejí vztah se čtenářem. Vlastně s poměrně malým okruhem čtenářů. Vytváří ovšem vazbu velmi pevnou. Na takovýchto akcích se formuje to, jak bude kniha vnímána. Prvně se filtruje přes vlastního autora, který vystupuje konečně sám za sebe. Pokud se snaží knihu jen prodat, čtenář okamžitě zpozorní, zvedne se a odchází. Takový člověk není hoden napsat opravdu dobrou knihu.

Mnoho autorů volí variantu, že si na čtení přizve nějakou známou osobnost, aby akce získala na zajímavosti a přilákala více lidí. Chudák autor. Kdyby jen věděl, jak si tím naběhne. Měsíce, ba i roky tráví den co den za klávesnicí, aby napsal nějaké dílo. Za pár korun ho pak vydá a první, čeho se dočká je, že jeho host se kysele tváří na všechny příchozí. Nejvíce na novináře. Ti jsou přece ti nejotravnější. Oni se totiž zajímají. A fotí. A obvykle s bleskem. Což je fakt otravný. Kdyby raději seděli v řadách a hlavně se nehýbali. Jó, pozvat si na čtení známou osobnost je kumšt.

Stejně, jako může špatný host zkazit autorovi jeho snahu navázat se čtenářem ten správný vztah, může mu jej zkazit i host dobrý. Respektive příliš dobrý. Pravda, stává se to jen zřídka, jelikož tolik úžasně přednášejících zase nemáme. Ale pokud si autor pozve ke čtení například Milenu Steinmasslovou, může jít z fleku domu. Tahle nevýrazná dáma, hrající protivnou tchýni v nekonečném večerním seriálu, ovládá svůj hlas dokonale. Okamžitě jste pohlceni knihou. Jste součástí dění, ať už se plavíte na lodi, nebo se dopouštíte své první loupeže. Co čtenáře a posluchače v jedne osobě v ten okamžik opravdu nezajímá, je autor.

Další specifickým rysem je autor z jiné planety. Někdy máte pocit, že doslova. Ačkoli se zdá kniha, například detektivka docela dobrá, autor vás přivítá na svém čtení v nehorázné putyce, kde na sebe navlékne nějaké rádoby povznášející a oduševnělost přinášející hadry. Nejčastěji používá slovo energie, kterou vnímá v každém špinavém rohu místnosti a hlasitě u toho vzdychá. Jste-li zrovna návštěvníkem takové akce, mírně vyjeveně zíráte, co se to kolem děje. Kroutíte hlavou, protože to přece nemůže být pravda. Zjištění, že je, vás okamžitě katapultuje k rychlému odchodu a ke dvěma panákům v nejbližším baru.

Zcela zvláštní sortou autorů jsou blogeři. Jejich čtení je dosud ojedinělé, ale jistě tomu tak nebude na dlouho. Blogeři jsou naprosto výjmeční autoři. Sice již mají čtení, ale zato nemají žádnou knihu. Neznamená to ale, že by nepsali. To oni dělají. Většinou pravidelně. Každý týden si lámou hlavu nad tím, co napsat. Do jejich děje stále vstupují nové a nové postavy. Pokud mají aspoň záchytnou postavu hlavní, patří k těm šťastnějším. Jestliže se autor snaží při čtení svou knihu zpropagovat, bloger se snaží svou představu o knize proměnit ve skutečnost. Což není jednoduchá věc, zvlášť když obvykle sám sebe prezentuje jako největšího lůzra.