Týden před závody nervozita nabírá na obrátkách. Internetové stránky závodu nehorázně odpočítávají každou vteřinu, minutu a hodinu do startu. Zatímco závodníci jsou natěšení, mně to nahání hrůzu, protože, co si budeme povídat, už se to prostě blíží. A jelikož nejsem žádnej kdovíco, se svými přáteli držím basu, takže jejich "utrpení" prožívám s nimi, ne-li za ně za všechny dohromady. Teď už vám musí být jasné, že má funkce je nepostradatelná a má oběť přinejmenším chvályhodná.
Den před závodem mám srdce v krku, protože mi začíná docházet, co ty chudáky na druhý den čeká. Představa, že bych měla uplavat skoro dva kilometry, mi nijak zvlášť nevadí. Plavu ráda. Je to zejména tím, že netuším, že bych to měla stihnout přibližně za třicet minut. Já totiž na čas nehraju. Rozhodně ne ve svých představách, kde 90km na kole představuje docela pěkný dvoudenní výlet proložený velkým fyzickým vypětím a mnoha půllitry piva. O běhu na 21km již nepřemýšlím vůbec, to je pravděpodobnější, že bych porodila dvoumetrovou žirafu. Moc se těším.
Sobotní ráno se probouzím v mrákotách v čase, kdy aktivní aktéři jsou už dávno na místě určení. Sedám pro jistotu do auta a volím strategii kafe na každé větší pumpě, netušíc, že mě čeká dlouhý jeden kilometr chůze do centra dění. Je to dřina, ale zvládám to na výbornou. Přicházím k jezeru, v momentě, kdy už z něj kouká jen spousta modrých a žlutých hlaviček. Mohutný start i ve mně vzbudí velkou adrenalinovou vlnu, fascinovaně zírám na stovky plavců, kteří houfně mizí v dáli. Cvakám fotoaparátem jak zběsilá, protože něco takového jsem v životě neviděla. Začíná se mi to líbit. Ze břehu mě to hodně baví.
Je vedro k padnutí a tak doplňuju tekutiny v přilehlé hospodě. Posilněna mám dostatek sil přejít přes silnici a pozorovat návrat plavců, kteří jsou už jako hodně roztrhaný úl. Vybíhají z vody a naskakují na kola. Volím strategickou pozici u občerstvovací stanice. Tentokrát je pro závodníky. Je tam ruch a tak si nedaleko sedám do trávy a vyčkávám na první projíždějící. Přečtu tři věty z knihy a už jsem zase na nohou, dostatečně pokousaná od mravenců. Ostatní místa ve stínu už jsou obsazená, nebo tam smrdí rozkládající se zdechlina. Volím slunce. Než se stihnu rozpustit, už jsou tam první závodníci.
Okamžitě začne velké překřikování: "jonťák, gel"; "jonťák"; "voda";"banán", "gel, jonťák". O něco později už se dostávají nabízející do své role a vylepšují taktiku: "banán, energie sbalená na cesty, mňam, mňam, mňam."
K mému údivu za krátký čas vybíhají první běžci. Netuším, kdy stihli ujet 90km. Jsem přesvědčena, že mě tahají za nos. Já bych sotva slezla z kola a oni vybíhají jakoby nic. Dokonce ani nepůsobí uříceně, ale jako když se zrovna rozhodli pohybovat. O jedenáct kilometrů později, vypadají, jako když vylezli ze sprchy oblečení. Jsou mokří, uhnaní, v botách jim čvachtá, ale běží stále dál. Až do svého odjezdu si užívám jejich styl. Někteří působí jakoby si jen tak šli, jiní mají před sebou snad poslední minuty života, další si tak jako hopsají. Děvčata fandí o 106. Konverzují s běžci, popichují je, občas někomu pochválí pěkné barevné boty, nebo fakt hezký tílko.
Jsem moc ráda, že jsem si takhle zazávodila. Jsem si jistá, že má strana mantinelů, byla ta vítězná.
Žádné komentáře:
Okomentovat