Černobílý svět

Tak jsem si vám udělala prázdniny. Ano, dovolenou.  Stala jsem se jedním z těch bláhovců, co si nevybírají dovolenou v létě, když je pěkně, ani v zimě, kdy je všude spousta sněhu na pořádné lyžování. Vzala jsem si dovolenou pěkně v půli listopadu, 17. listopad jistě promine, a odjela tam, kde je možné se v tuto roční dobu poflakovat ráno u moře a odpoledne si zajít zalyžovat. A co vám budu povídat, bylo to skvělé.

Taky jsme usoudila, že si to po všech těch rekonstrukcích a dalších stereotypních činnostech zasloužím. Že trocha volna ještě nikdy nikoho nezabila a hlavně, že už jsem unavená z tohodle černobílého vidění světa. Kde je všechno jen dobře, nebo jen špatně a další názor nějak nemá šanci na přežití. A to jsem přitom milovník černobílého světa - v pohádkách a v bolywoodských filmech. Bohužel, život je mnohem složitější. A tak jsem frnkla. V letadle se trochu pod vlivem posledních událostí bála, ale dala jsem to.

Letěla jsem do arabských emirátů. Kdo jste tam byl před pár lety, vězte, že přičmoudlíka (teď to prosím nechápejte nijak hanlivě) abyste pohledal. Aspoň v Dubaji jsem měla pocit, že je všude kolem spousta Evropanů, hlavně v nákupních centrech. Na letištích už neběhali chlapíci se samopalama, nikdo na mě už nepořvával, protože jsem holka s krátkýma vlasama, na zastávce metra nepostávali žádní vojáci. Připadala jsem si, na rozdíl od návštěvy před nějakými sedmi lety, jako v jakémkoliv jiném městě (státě). Místní už si na nás Evropany nějak zvykli, tak jako si my budeme zvykat na ně.

A asi jako všude jinde, je to o lidech. Taxikáři byli milí chlapíci, co prohodí pár konverzačních vět, než vás dopraví do vaší "cílové destinace". Filipínci mi s úsměvem nandavali nákup do tašek, i když mi je jasné, že je to pro ně práce za minimální mzdu.  Odrzlé arabské děti předbíhaly ve frontách na vlek a snažily se prostrkat kdekoliv, to bylo jen možné. Jiní rodiče zas nechali své děti udělat velký nepořádek v kavárně, rozházet po ní hlínu a bláto a připadalo jim to zcela přirozené. Však on někdo přijde a uklidí to po nich, to není jejich práce. Další mi pak s úsměvem přidržel dveře, když jsem se vracela domů.

 

Některé věci jsou mi blízké. Jiné jsou pro mou výchovu a kulturu nepochopitelné. Novodobé otrokářství je mi míle vzdálené. Ale není to jen ve světě tmavých, stále častěji mám pocit, že ani zdaleka nechápu ty bílé všude kolem mě. A tak se ještě chvilku raduju z toho, že jsem se zrovna vrátila z dovolené a že mám pocit, že ten svět, ve kterém tady v Čechách žiju, jde tak nějak kolem mě. Jako bych nebyla jeho součástí, ale jen nahlížela z venčí. Mohla zakroutit hlavou, nebo souhlasně pokývat, ale stále se mě to vnitřně nedotýkalo. Osvobozující pocit. Krásné svěží šedo.

Jste spokojeni se svým životem

Tak co, jak jste spokojeni se svým životem. Dobrý? Spokojenost? Nebo to stojí tak říkajíc za prd? Asi člověk není nikdy spokojen se vším. To by bylo docela divný a hlavně by nebylo co zlepšovat. Být spokojený částečně, je dejme tomu takový standard. Zato být opravdu nespokojený, to už stojí za zamyšlení. Do ničeho takového se ale pouštět nebudu, já jsem se svým životem spokojená - částečně. Dobře vím, co by se dalo lepšovat. Dobře nevím, jak přesně.

Asi každý na svůj život nahlížíme z různých stran. Někdy se nám zdá fajn, jindy to nestojí za nic. Někomu se možná v životě dějí velké věci a nepřijde mu na nich nic divného, je na ně zvyklý. Někomu se ale nedějí velké věci nikdy, někomu zřídka. Život ale nějak ve výsledku neni o těch velkých věcech. Nebudu tady dnes polemizovat a přihřívat si vlastní polívčičku. Nějak dnes na to nemám tu správnou náladu a vás tak jednoduše osvobodím. Doporučím vám ale knihu, která aspoň trochu zamíchá s tím, jak se na ten svůj život díváte teď. Možná poodkryju trochu více, než je běžné u recenzí, takže kdo jste rádi překvapeni, jděte si raději přečíst nějaký můj starší příspěvek.

Kniha je od Jonase Karlssona. Už jsem zde psala o jeho novele Místnost. Ne, nemám úchylku jen na tohoto autora, čtu mezi tím i něco jiného, ale u Jonase mě fascinuje ta absurdnost, se kterou dokáže příběh rozvíjet. Jestli Místnost byla tajemná, tak Faktura (o té tu teď bude řeč) je záhadná. Děj je prostý - člověk, pracující na půl úvazku ve videopůjčovně. Bydlí v jednopokojovém bytě, kde se kouká na filmy, jí pizzu a pouští gramofonové desky. Jeho největším vzrůšem je dojít si do stánku se zmrzlinou pro své dvě oblíbené příchutě. Kromě Rogera, nemá žádného výraznějšího kamaráda. 

Jeho prostý život plyne až do doby, kdy mu přijde faktura na 5 700 000 švédských korun. To je částka přímo astronomická, i kdyby se jednalo jen o koruny české. V tu chvíli by člověk předpokládal, že se k tomu hlavní hrdina postaví čelem, ztropí někde skandál, bude křičet a řvát. Náš hrdina ale v klidu zavolá na infolinku. Stráví u ní noc, aby se dozvěděl, o co jde. A začne si povídat s Maud, se ženou na konci telefonu. Probírá svůj nezajímavý život, líčí všechna svá utrpení a neštěstí a jak myslíte, že to dopadne. Ponížejí mu na příslušném úřadu částku za fakturu, když lidé kolem něj platí třeba jen několik set tisíc? Ale kdepak. Vše důkladně přezkoumají a dlužnou částku, mu za všechny ty útrapy nešťastné lásky ještě zpětinásobí. 

Co si s tím nakonec a jak počne, jak se zachová a co bude dělat, to se dozvíte v knize. Stejně jako to, že se nemáte s ostatními porovnávat, že nikdy nevíte okolnosti všeho a že to, co se vám zdá jako jedeno z největších neštěstí života, vám ve skutečnosti ještě prospěje a život obohatí. Tak jaká by byla vaše částka? Jste si jisti, že by to bylo jen pár stovek tisíc. Nebo je vám jasné, že to musí být milióny. Možná, je všechno úplně jinak.

 

Zlatá éra emailů

Myslím, že se nám ten pokrok nějak zvrhává. Ještě před několika desítkama let lidé prostě pracovali. Ať už byli v kancelářích, na stavbě, ve škole, v dílně nebo kdekoliv jinde. Pracovali s tím, co měli, občas někam zatelefonovali, zašli se za někým poradit, zúčastnili se nějaké schůzky, vyzvedli si někde nějaké podklady a pak zase šli pracovat na tom svém. A jak to vypadá teď? V mnoha pracích trávíte nekonečné hodiny na všech možných meetingách, které stejně povětšinou nic zásadního nepřinesou a pokud ano, rozhodně se to nerentuje s dobou, kterou jste na to vynaložili. Pak o tom, co děláte a na čem jste se domluvili, píšete další nekonečné reporty a hlavně, hlavně mailujete.

Nebýt na emailu, to už je pořádná katastrofa. Když přijdete do práce, musíte jako první zkontrolovat a projít všechny emaily, během dne je pravidelně sledujete, abyste si je nakonec nechali přeposílat na svou soukromou adresu a mohli je procházet i doma. Dnešní doba se změnila v emailové šílenství. Když s někým nechcete mluvit, tak mu prostě pošlete email. Když mu chcete říci něco nepříjemného, tak se to lepší dělá přes email. Když na něco nechcete odpovídat, tak prostě napíšete nic neříkající email, ale nikdo nemůže říci, že jste mu snad neodpověděli. Elektronická pošta je neskutečné alibi, oblíbený nástroj pokrytců. Je to zbraň hromadného ničení.

Polovinu pracovní doby si posíláte emaily, přehazujete si problém jak horký brambor, vymýšlíte si hlouposti, abyste o tom mohli poslat dalších několik emailů. Trávíte nad poštou spoustou času, abyste nakonec zjistili, že to druhá strana stejně pochopila úplně jinak. Takže mu co? Napíšete znovu.

Elektronická komunikace je začarovaný kruh.  Naše "poštovní schránka" je plná reklamních sdělení, výhodných nabídek i další nevyžádané pošty. Pod záminkou slevy, aneb nechci slevu zadarmo, sdělíte svou adresu, na kterou vám okamžitě začne chodit další a další reklama. Jakmile vaši adresu zjistí, už to do vás perou. Hlava nehlava, schránka neschránka. Všem je to šumák. Důležitý je zisk.

Takže nakonec ve vší té přehršli pracovních emailů, skvělých nabídek a reklamních sdělení skoro nepostřehnete, že vám píše někdo blízký. Že v té maximálně neosobní komunikaci, by se náhodou mohlo objevit také něco hřejivého. Je to jako zázrak. Blesk z čistého nebe. A vás nenapadne nic jiného, než že po vás někdo něco chce, protože váš mozek už dostal takovou masáž, že nějak zapomíná na to pěkné, co nám pošta vždy přinášela. Emaily přes všechny své klady prostě nejsou dopisy. Klasické papírové dopisy, kde jste si několik dní chystali, co napíšete a když už jste psali, nezapomněli jste sdělit všechny své pohnutky, které vás vedli k tomu, co píšete. Žádný email, byť by byl sebemilejší, by vám nepřinesl tolik radosti, tolik emocí, tolik představ a snů jako klasické psaní. Ten papír je takový osobnější, niternější, upřímnější. Není citově oproštěný, ale naopak emocí plný. Čím více času a snahy mu věnujete, tím větší radost přináší.

Nu, co myslíte?