Zákonitosti divadelní nevěry

Chodíte do divadla? Já ano. A ráda. Moc ráda. Ne teda, že bych byla každodenním návštěvníkem, ani každotýdenním, ona to taky neni žádná levná sranda, ale čas od času do divadla zajdu. Dokonce jsem zastáncem toho, že je divadlo lepší než kino, že z něj má člověk obyčejně více zážitků. Spíš si popovídám o hereckých výkonech na jevišti, než na plátně. Ono prostě na člověka působí, když ti herci jsou tam tak nějak s ním. Leckdy si na ně můžete skoro sáhnout. Vidíte jim až do talíře a šlapete bez mála na paty.

Herecký svět je skvělý. Výběr divadelních her veliký a boj o lístky zpravidla ještě větší. Některá představení máte vysněná a už dva roky na ně nemůžete sehnat pořádně lístky. Z jiných představení odcházíte s otevřenou pusou "jak se to proboha mohlo někomu libit!" Takový je svět divadla. A není divadla, kde by neproběhla nějaká ta nevěra. Ať jste v jakémkoliv žánru, manželství a nevěra je častou součástí. Když vemete nevěru, vsadíte ji do psychiatrické ordinace a přimícháte k tomu ještě špetku pacientů, kteří se vám snaží pomoc, máte o zábavu postaráno a zajímavou hru také.

I já jsem se minulý týden dopustila nevěry. Nebyla to nevěra na divadelních prknech, ale i tak mě chvíli "natahovali na pranýř." Nechodím do divadla jen tak s někým, mám totiž svou divadelní společnici. Kamarádku, jejíž partner těmto kulturním institucím zrovna dvakrát nefandí. (Nu dobrá, mám tedy i druhou společnici, maminku. Maminky pozvání na představení se neodmétá. Uděláte jí radost a ještě si to užijete. Pokud nemá maminka nějaký brutální vkus, což naštěstá ta má, nemá.)

Udělala jsem tedy průzkum internetového trhu a zakoupila lísky za příznivou sumu. V tu chvíli se mi ale vloudila do hlavy myšlenka, že bych se mohla blýsknout a jít tentokrát do divadla na rande. Skvělý nápad. Hned jsem ho začala realizovat. Společný výběr divadelní hry se zdál být skvělým tmelícím prvkem. Moc hezky jsem to vymyslela. Svěřila jsem se svými plány kamarádce a ta prohlásila: "teda Radko, ty jsi mě vyměnila?" Zastyděla jsem se. I když vím, že to myslela v legraci.

Čas na sebe nenechal dlouho čekat a s láskou vybrané představení se blížilo mílovými kroky.  Nervozita stoupala, až vystoupala na svůj vrchol docela předčasně. Má drahá polovička, den před dlouhoočekávanou podívanou zůstala se zablokovanými zády na kapačkách a mně bylo jasné, že to druhý den prostě neusedí. I sklopila jsem zrak, vyhledala telefonní číslo a zavolala své pravidelné divadelní společnici.

Pozdě. Kamarádce se termín na poslední chvíli nehodil. Nu, to máš za to, pomyslela jsem si. To jsem ještě netušila, že mi hledání doprovodu zabere ještě další hodinu. Přemlouvala jsem, jak nejlépe jsem uměla, ale marně. Práce, hospoda, nachlazení, divadlo, hospoda, školní sraz - každý už něco měl. Zapotila jsem se teda parádně. Naštěstí to dobře dopadlo, jako tenkrát v té psychiatrické ordinaci. Strávila jsem moc příjemný divadelní večer. Ale příště už si rozmyslím, kdy budu zase nevěrná.

Prokleté zahradní slavnosti

Miluju období dlouhých teplých večerů, kdy je dlouho vidět a člověk může vysedávat na zahradě dlouho do noci. Popíjet pivo a víno, grilovat, co mu zrovna přijde pod ruku a do toho se do nekonečna vykecávat. Chvílema povzdechnout, jaká je to nádhera, když si člověk může takhle zalenošit a nedělat chvíli vůbec nic ze svého seznamu "musím", ale přejít rovnou na seznam "nedělám nic". Navíc má tenhle stav ještě další blahodárný vliv, a sice, že nikdy nikdo negriluje sám, ale buď někoho pozve, nebo se k někomu pozve.

Přesně v tomhle duchu jsem se jala strávit poslední víkend. A protože jsem holka šikovná, nenechala jsem nic náhodě a zařadila stejný seznam"nedělám nic" na oba dva dny. Zpětně musím konstatovat, že to byl po dlouhé době opravdu pěkný víkend, který jsem si báječně užila. V sobotu jsem před vlastní grilovačku ještě zvládla zařadit hromadné koupání v bazénu a pak dlouhé vysedávání do noci ve společnosti lidí velmi rozličných, avšak skvěle se bavících.

Co měly oba dva dny společné, byla skutečnost, že bylo krásně teplé slunné počasí a přestože se to v sobotu na chvíli zatáhlo a zapršelo, vše se zas roztrhalo a my v kraťasech a tričkách seděli bosi až do brzkého rána. V neděli už jsme však neviděli ani mráček a vše bylo zahaleno nekonečným blahem. Ano. Přesně takhle to vypadá, když vyrazím k někomu na zahradní slavnost. Jelikož nejsem žádná vyžírka, rozhodla jsem se od doby, co oplývám vlastní zahrádkou, také zakoupit jednoduchý gril a nějaké to další náčiní a čas od času pozvat své přátele na pěkný večer.

Jenže. Pokud by se vám zrovna stalo, že byste byli pozváni na mou skvělou párty, musíte být především jako z ocele. Pokud je celý týden venku 28 stupnů, můžete vsadit boty, že v den návštěvy bude maximálně 12 a padne rekord nejnižší teploty za posledních x let. O slunečních paprscích si můžete nechat zdát, protože budou padat psi a kočky. Nebojte, zahradní stan mám, ještě nikdy nikoho od deště neochránil. Maximálně si z jeho střechy vylejete vodu rovnou do výstřihu, nebo odletíte ve větru spolu s ním. Ve výsledku se do nekonečna budete v dešti snažit roztopit trochu dřeva a uhlí, aby se to maso udělalo. Totálně promáčeni vezmete za vděk pánvičkou a mou malou kuchyní, do které se sotva vejdete a to v lepším případě.

Zkrátka, co si budeme povídat. Po mnoha zkušenostech a stále stejných scénářích už ke mně přátelé na grilování nechodí. Grilování u mě je synonymem mrazivé zimy. Poslední dva roky má můj gril dovolenou a sousedi božský klid. Jsem ale rozhodnuta, to letos aspoň jednou risknout. Vyberu ty nejodolnější z přátel a to by v tom byl čert, aby ta kletba nepadla.

Czechman 2015 - můj první závod triatlonu, kterého jsem se zase neúčastnila

Jsem sportovkyně. Teda vždycky jsem si to myslela. Poslední dobou už si to tolik nemyslím, neb má fyzická kondice se odporoučela již před nějakým časem do věčných lovišť. Nicméně si i nadále v sobě uchovávám zdání, že to tam hluboko někde je, jen to stačí odhalit. To jsem ještě netušila, že sobotní triatlonový zápas odhalí  .......úplně něco jiného.

Týden před závody nervozita nabírá na obrátkách. Internetové stránky závodu nehorázně odpočítávají každou vteřinu, minutu a hodinu do startu. Zatímco závodníci jsou natěšení, mně to nahání hrůzu, protože, co si budeme povídat, už se to prostě blíží. A jelikož nejsem žádnej kdovíco, se svými přáteli držím basu, takže jejich "utrpení" prožívám s nimi, ne-li za ně za všechny dohromady. Teď už vám musí být jasné, že má funkce je nepostradatelná a má oběť přinejmenším chvályhodná.

Den před závodem mám srdce v krku, protože mi začíná docházet, co ty chudáky na druhý den čeká. Představa, že bych měla uplavat skoro dva kilometry, mi nijak zvlášť nevadí. Plavu ráda. Je to zejména tím, že netuším, že bych to měla stihnout přibližně za třicet minut. Já totiž na čas nehraju. Rozhodně ne ve svých představách, kde 90km na kole představuje docela pěkný dvoudenní výlet proložený velkým fyzickým vypětím a mnoha půllitry piva. O běhu na 21km již nepřemýšlím vůbec, to je pravděpodobnější, že bych porodila dvoumetrovou žirafu. Moc se těším.

Sobotní ráno se probouzím v mrákotách v čase, kdy aktivní aktéři jsou už dávno na místě určení. Sedám pro jistotu do auta a volím strategii kafe na každé větší pumpě, netušíc, že mě čeká dlouhý jeden kilometr chůze do centra dění. Je to dřina, ale zvládám to na výbornou. Přicházím k jezeru, v momentě, kdy už z něj kouká jen spousta modrých a žlutých hlaviček. Mohutný start i ve mně vzbudí velkou adrenalinovou vlnu, fascinovaně zírám na stovky plavců, kteří houfně mizí v dáli. Cvakám fotoaparátem jak zběsilá, protože něco takového jsem v životě neviděla. Začíná se mi to líbit. Ze břehu mě to hodně baví.

Je vedro k padnutí a tak doplňuju tekutiny v přilehlé hospodě. Posilněna mám dostatek sil přejít přes silnici a pozorovat návrat plavců, kteří jsou už jako hodně roztrhaný úl. Vybíhají z vody a naskakují na kola. Volím strategickou pozici u občerstvovací stanice. Tentokrát je pro závodníky. Je tam ruch a tak si nedaleko sedám do trávy a vyčkávám na první projíždějící. Přečtu tři věty z knihy a už jsem zase na nohou, dostatečně pokousaná od mravenců. Ostatní místa ve stínu už jsou obsazená, nebo tam smrdí rozkládající se zdechlina. Volím slunce. Než se stihnu rozpustit, už jsou tam první závodníci.
Okamžitě začne velké překřikování: "jonťák, gel"; "jonťák"; "voda";"banán", "gel, jonťák". O něco později už se dostávají nabízející do své role a vylepšují taktiku: "banán, energie sbalená na cesty, mňam, mňam, mňam."

K mému údivu za krátký čas vybíhají první běžci. Netuším, kdy stihli ujet 90km. Jsem přesvědčena, že mě tahají za nos. Já bych sotva slezla z kola a oni vybíhají jakoby nic. Dokonce ani nepůsobí uříceně, ale jako když se zrovna rozhodli pohybovat. O jedenáct kilometrů později, vypadají, jako když vylezli ze sprchy oblečení. Jsou mokří, uhnaní, v botách jim čvachtá, ale běží stále dál. Až do svého odjezdu si užívám jejich styl. Někteří působí jakoby si jen tak šli, jiní mají před sebou snad poslední minuty života, další si tak jako hopsají. Děvčata fandí o 106. Konverzují s běžci, popichují je, občas někomu pochválí pěkné barevné boty, nebo fakt hezký tílko.

Jsem moc ráda, že jsem si takhle zazávodila. Jsem si jistá, že má strana mantinelů, byla ta vítězná.

Čtyři zásadní úskalí literárního čtení

Literární čtení mají tu výhodu, že mají jen jeden jediný pevný rámec. A sice fakt, že se na nich čte. Co se čte? Kde se čte? Kdo čte? Jak čte? To už je volnou disciplínou. Literární čtení utvářejí vztah se čtenářem. Vlastně s poměrně malým okruhem čtenářů. Vytváří ovšem vazbu velmi pevnou. Na takovýchto akcích se formuje to, jak bude kniha vnímána. Prvně se filtruje přes vlastního autora, který vystupuje konečně sám za sebe. Pokud se snaží knihu jen prodat, čtenář okamžitě zpozorní, zvedne se a odchází. Takový člověk není hoden napsat opravdu dobrou knihu.

Mnoho autorů volí variantu, že si na čtení přizve nějakou známou osobnost, aby akce získala na zajímavosti a přilákala více lidí. Chudák autor. Kdyby jen věděl, jak si tím naběhne. Měsíce, ba i roky tráví den co den za klávesnicí, aby napsal nějaké dílo. Za pár korun ho pak vydá a první, čeho se dočká je, že jeho host se kysele tváří na všechny příchozí. Nejvíce na novináře. Ti jsou přece ti nejotravnější. Oni se totiž zajímají. A fotí. A obvykle s bleskem. Což je fakt otravný. Kdyby raději seděli v řadách a hlavně se nehýbali. Jó, pozvat si na čtení známou osobnost je kumšt.

Stejně, jako může špatný host zkazit autorovi jeho snahu navázat se čtenářem ten správný vztah, může mu jej zkazit i host dobrý. Respektive příliš dobrý. Pravda, stává se to jen zřídka, jelikož tolik úžasně přednášejících zase nemáme. Ale pokud si autor pozve ke čtení například Milenu Steinmasslovou, může jít z fleku domu. Tahle nevýrazná dáma, hrající protivnou tchýni v nekonečném večerním seriálu, ovládá svůj hlas dokonale. Okamžitě jste pohlceni knihou. Jste součástí dění, ať už se plavíte na lodi, nebo se dopouštíte své první loupeže. Co čtenáře a posluchače v jedne osobě v ten okamžik opravdu nezajímá, je autor.

Další specifickým rysem je autor z jiné planety. Někdy máte pocit, že doslova. Ačkoli se zdá kniha, například detektivka docela dobrá, autor vás přivítá na svém čtení v nehorázné putyce, kde na sebe navlékne nějaké rádoby povznášející a oduševnělost přinášející hadry. Nejčastěji používá slovo energie, kterou vnímá v každém špinavém rohu místnosti a hlasitě u toho vzdychá. Jste-li zrovna návštěvníkem takové akce, mírně vyjeveně zíráte, co se to kolem děje. Kroutíte hlavou, protože to přece nemůže být pravda. Zjištění, že je, vás okamžitě katapultuje k rychlému odchodu a ke dvěma panákům v nejbližším baru.

Zcela zvláštní sortou autorů jsou blogeři. Jejich čtení je dosud ojedinělé, ale jistě tomu tak nebude na dlouho. Blogeři jsou naprosto výjmeční autoři. Sice již mají čtení, ale zato nemají žádnou knihu. Neznamená to ale, že by nepsali. To oni dělají. Většinou pravidelně. Každý týden si lámou hlavu nad tím, co napsat. Do jejich děje stále vstupují nové a nové postavy. Pokud mají aspoň záchytnou postavu hlavní, patří k těm šťastnějším. Jestliže se autor snaží při čtení svou knihu zpropagovat, bloger se snaží svou představu o knize proměnit ve skutečnost. Což není jednoduchá věc, zvlášť když obvykle sám sebe prezentuje jako největšího lůzra.