Svět knihy - festival příběhů

Tak dlouho jsem nechtěla psát o Světě knih, protože přece nejsem jako kdejaký jiný knižní bloger, až jsem začala psát, hádejte o čem? Jenže když je to takový zážitek, nemůžete jinak. Budu ale milostivá a nebudu vás zatěžovat tím, co všechno jsem si koupila, ale kdybyste se chtěli zeptat, uděláte mi radost. A to jsem pro tento rok byla připravená. V telefonu jsem měla pěkně nachystaný seznam, co si chci všechno pořídit. Kdybych si ho nepsala, nebo ho nechala doma, vyšlo by to nastejno. 

Už ve chvíli, kdy jsem vystoupila z tramvaje mi došlo, že tištěné knihy hned tak něco nenahradí. Stačilo se rozhlídnout. Vždyť mají tu nejlepší cílovou skupinu 0 - 100 let (a více). Nikdo je nepovažuje za špatné. Už se vám někdy stalo, že by vám nějaký rodič rozmlouval, ať si nekupujete knihy. Že jsou to zbytečně vyhozené peníze, že k ničemu nejsou? Knihy jsou drahé, ale vždycky se na ně nějaká ta koruna najde. "Nemám moc peněz, ale kdyby se ti nějaká kniha líbila a chtěla jsi ji mít, tak ti ji koupim za vysvědčení, nebo k narozeninám," když jsem tohle slyšela, hned jsem věděla, že tady jsem správně.

Vešla jsem dovnitř a hned to na mě dýchlo. Tisíce příběhů pod jednou střechou. Jedinečný svět, kde je dovoleno úplně všechno. Můžete být kýmkoliv. Profesorem, cestovatelem, matkou, dcerou, špiónem, detektivem, dítětem, královnou, chuďasem, mimozemšťanem, skutečně kýmkoliv. Můžete žít v době, kdy ještě neexistoval telefon, nebo nemocnice, nebo v čase, kde už existuje úplně všechno. Můžete mít barokní účes nebo šaty a klobouky dvacátých let. Stejně jako něco, co připomíná neopren. Nikdo vám nemůže říkat, kdo máte být a na jak dlouho. Tady jste svobodní a vybíráte si jen podle sebe.

Lidé na Světě kihy se dostávají do tranzu rychleji než šamanským bubnováním. Změněný stav vědomí, odpojení od každodenního já, ztráta povědomí o čase, místě, stavu bankovního účtu, vlastní identitě. Přebíhají od stánku ke stánku, neustále listují, diví se, jsou potěšeni a rozhořčeni. Za dvacet minut se objevují u stejného stánku znovu, protože si něco z předešlého myšlenkového pochodu rozmysleli jinak. Většinou to nejednou zopakují. Běda, když vyhlídnutý objekt není přítomný, nebo ještě hůře, když už není. A co teprv, když není ani druhém stánku. Může být většího zklamání?

Může! Na Svět knihy se nejdete je podívat, přivonět, potěžkat a zakoupit svazek vázaného papíru. Jdete se také setkat s těmi, kteří ty báječné příběhy píší. No a když zjistíte, že autor je stejně skvělý jako kniha, je vymalováno. V takové situaci i ti, co si nechodí nikdy pro podpisy snadno podlehnou. Zvlášť, když se spisovatel na vás dlouze zadívá, nechá si vyspelovat vaše jméno, aby ho napsal správně a pro jistotu ho ještě nanečisto napíše na kousek papíru. Možná máte i pocit, že má z té podepsané knihy větší radost, než vy. A co potom, kdybyste někoho takového minuli?

Z knižního tranzu se člověk dostává postupně, většinou ho navrací do reality až fyzické utrpení, když po několikahodinovém postávání už nohy skoro necítí, nebo je cítí ve chvílích, kdy by neměl. V zápětí zjišťujete, že vás něco neuvěřitelnou silou táhne k zemi. Ne, gravitace nezesílila, ale náklad ve vašich nákupních taškách se sakra pronese. To byl zase den, co?