Jistoty pražské MHD

Život v nadbytku (který si stále více uvědomuju, zvlášť nyní, když čtu o hladomoru v Severní Koreji) mi dává na výběr rozličné druhy dopravních prostředků, kterými se můžu přesouvat po tomhle skvělém velkoměstě. Pravda, měla bych chodit aspoň chvilku pěšky. Ale znáte to, jak je to s těma chvilkama. Jak je má člověk všechny nacpat do jednoho dne, většinou večera. To se má aspoň hodinku denně věnoval chůzi, pak půl hodinku cvičení, bezpodmínečně se aspoň patnáct minut každý den věnovat cizímu jazyku (nedej bože, když se jich učí více), chvilku něco přečíst, chvilku rehabilitovat a den aby měl 48 hodin a člověk byl naprogramovanej jak robot.

Nicméně i té zmíněné chůzi se věnuju, jen to někdy zdržuje. Třeba jednu kamarádku natolik, že raději běží. Proč by chodila, když může běžet. Já se držím raději dopravních prostředků. Pohodlnost a rychlost mě často přemluví, abych cestovala autem. Člověk si to užívá. Jenže tuhle jdu kolem vozu, kdy auto stálo na místě už minimálně dva dny, a zaslechnu nezřetelný zvuk ššššš. Říkám si, že má asi soused puštěnou na zahradě vodu a nevěnuju tomu pozornost. Pak znejistím, jestli neteče voda mně, ale venkovní kohout je v pořádku. Nakonec se odvážně skloním k zadní pneumatice zcela výrazné šššššššššš mě upozorní, že můj vůz právě vypustil duši. Doslova. Samozřejmě, že vim, že už poneumatiky duši nemají.

Jsem žena činu, výmněna pneumatiky je pro mě výzva. A tak vytahuju rezevu, vybaluju hever a jdu na to. Má emancipace končí ve chvíli, kdy nemám dostatečnou sílu na to povolit v servisu utažené šrouby. Se sebezapřením jdu požádat o pomoc. Jsem ráda, že i přivolaný muž má s povolením šroubů problémy, aspoň jsem v tom nejsem sama.

Po zážitku s vozidlem, jsem se nadchla pro změu hromadnou dopravou. Metro aspoň nemůže píchnout. Jenže je to nuda. A venku je tak pěkně. Chtělo by to ještě něco jiného. Musela jsem pravda nejdříve uklidit v garáži, ale nakonec jsem se k němu dostala. Stálo tam. Hrdé. Už několik desítek let hrdé - kolo s beranama. Vlastnoručně přestříkané z modré barvy na modrou. Jelikož má kreativita je nekonečná. Oprášený a napumpovaný favorit čekal na svou letošní prémiéru.

Netrvalo dlouho a vyrazila jsem. Skvělý nápad vyjet na rande na kole. Není to jako dřív, kdy se člověku motaly nohavice do přehazovačky. Trend úzkých nohavic dodává civilní jízdě nový rozměr. Co už nedodá rozměr schůzce, na které chcete zapůsobit, je propocenost, a tak došlo na variantu B. Kolo jsem nechala na metru opřené o značku a dál pokračovala klasicky. Až pojedu pozdě večer, nebudu muset čekat na bus, naskočím a pojedu.

A jak jsem si předsevzala, tak se stalo. V dobrém rozmaru jsem se vracela domů. Naskočila jsem a .....nikam jsem neodjela. Paní opodál mi objasnila situaci. Nějaký ožrala si s mým kolem vyřizoval účty tvrdě mířenými kopanci. Chudák. Lanko přehazovačky přetržený, zadní brzda stržená, kolo do osmičky a pak něco, co jsem ve tmě neidentifikovala. Poskytla jsem fáčku první pomoc a smutně vyrazila k domovu. Vzbudila jsem asi všechny v ulici. Pokud ne já, tak psi, kteří ten randál slyšeli už na dálku.

A tak jsem se vrátila k socce. Nepodléhá kopancům ani bodným ranám. Když nejede jedna, přijede jiná. A já můžu být zase za kaštana.

Svět knihy - festival příběhů

Tak dlouho jsem nechtěla psát o Světě knih, protože přece nejsem jako kdejaký jiný knižní bloger, až jsem začala psát, hádejte o čem? Jenže když je to takový zážitek, nemůžete jinak. Budu ale milostivá a nebudu vás zatěžovat tím, co všechno jsem si koupila, ale kdybyste se chtěli zeptat, uděláte mi radost. A to jsem pro tento rok byla připravená. V telefonu jsem měla pěkně nachystaný seznam, co si chci všechno pořídit. Kdybych si ho nepsala, nebo ho nechala doma, vyšlo by to nastejno. 

Už ve chvíli, kdy jsem vystoupila z tramvaje mi došlo, že tištěné knihy hned tak něco nenahradí. Stačilo se rozhlídnout. Vždyť mají tu nejlepší cílovou skupinu 0 - 100 let (a více). Nikdo je nepovažuje za špatné. Už se vám někdy stalo, že by vám nějaký rodič rozmlouval, ať si nekupujete knihy. Že jsou to zbytečně vyhozené peníze, že k ničemu nejsou? Knihy jsou drahé, ale vždycky se na ně nějaká ta koruna najde. "Nemám moc peněz, ale kdyby se ti nějaká kniha líbila a chtěla jsi ji mít, tak ti ji koupim za vysvědčení, nebo k narozeninám," když jsem tohle slyšela, hned jsem věděla, že tady jsem správně.

Vešla jsem dovnitř a hned to na mě dýchlo. Tisíce příběhů pod jednou střechou. Jedinečný svět, kde je dovoleno úplně všechno. Můžete být kýmkoliv. Profesorem, cestovatelem, matkou, dcerou, špiónem, detektivem, dítětem, královnou, chuďasem, mimozemšťanem, skutečně kýmkoliv. Můžete žít v době, kdy ještě neexistoval telefon, nebo nemocnice, nebo v čase, kde už existuje úplně všechno. Můžete mít barokní účes nebo šaty a klobouky dvacátých let. Stejně jako něco, co připomíná neopren. Nikdo vám nemůže říkat, kdo máte být a na jak dlouho. Tady jste svobodní a vybíráte si jen podle sebe.

Lidé na Světě kihy se dostávají do tranzu rychleji než šamanským bubnováním. Změněný stav vědomí, odpojení od každodenního já, ztráta povědomí o čase, místě, stavu bankovního účtu, vlastní identitě. Přebíhají od stánku ke stánku, neustále listují, diví se, jsou potěšeni a rozhořčeni. Za dvacet minut se objevují u stejného stánku znovu, protože si něco z předešlého myšlenkového pochodu rozmysleli jinak. Většinou to nejednou zopakují. Běda, když vyhlídnutý objekt není přítomný, nebo ještě hůře, když už není. A co teprv, když není ani druhém stánku. Může být většího zklamání?

Může! Na Svět knihy se nejdete je podívat, přivonět, potěžkat a zakoupit svazek vázaného papíru. Jdete se také setkat s těmi, kteří ty báječné příběhy píší. No a když zjistíte, že autor je stejně skvělý jako kniha, je vymalováno. V takové situaci i ti, co si nechodí nikdy pro podpisy snadno podlehnou. Zvlášť, když se spisovatel na vás dlouze zadívá, nechá si vyspelovat vaše jméno, aby ho napsal správně a pro jistotu ho ještě nanečisto napíše na kousek papíru. Možná máte i pocit, že má z té podepsané knihy větší radost, než vy. A co potom, kdybyste někoho takového minuli?

Z knižního tranzu se člověk dostává postupně, většinou ho navrací do reality až fyzické utrpení, když po několikahodinovém postávání už nohy skoro necítí, nebo je cítí ve chvílích, kdy by neměl. V zápětí zjišťujete, že vás něco neuvěřitelnou silou táhne k zemi. Ne, gravitace nezesílila, ale náklad ve vašich nákupních taškách se sakra pronese. To byl zase den, co?

Všechno běhá, co leták z Lidlu má aneb o čem se nemluví, když se mluví o běhání

Není příhodnější doby mluvit o běhání, než když všichni mluví o hokeji. Konečně.  Už jsem se bála, že tenhle trend přebije úplně všechno. Po vlně in-line bruslí a lavinovém rozmachu cyklistiky jsme byli převálcování dalším nejlepším sportem, běháním. 

Běhání má tu výhodu, že je levné, protože k němu v podstatě nic nepotřebujete a může ho provozovat takřka každý. Proto, jako první, ještě než většina lidí vyběhne ze vchodu svého bytu, musí si nejprve pořídit to správné vybavení. Především oblečení, protože každého, a nejsou to už jen ženy, zajímá - v čem jako budu běhat? Na to naši prodejci čekali. Funkční oblečení na nás útočí z každého letáku sportovního obchodu a nejen toho. Pravidelná fronta před sedmou ráno u Lidlu je toho důkazem. Pro ty o něco majetnější, co si potrpí na „kvalitu“ je tu ještě Tchibo.  A to byste nevěřili, že na facebooku pak existují skupiny, kde se tyhle věci handlují a píší se doporučení, kde ještě fialové tílko mají a kde už je jen žluté. 

Když už jste prošli první fází oblečení, musíte také vyřešit boty. Pokud si koupíte první běžecké boty, které vám sednou a líbí se vám, máte vyhráno. Hlavně o tom nechtějte vědět víc. Běžecké boty jsou věda. Žádné zvíře nemá tak rozdílné tlapy jako člověk chodidla. Pokud nemáte staré běžecké boty, které byste si vzali s sebou při koupi bot nových, jste v podstatě nahraní. Bez nich žádná analýza nebude. Domnívat se, že stačí jedny pořádné boty, za které vyplácnete majlant a máte na deset let vystaráno, je naivita největšího kalibru. Neb zátěž a opotřebovanost říkají – kup si nové, kup si nové, kup si nové!

Při prvním výběhu, kdy na konci ulice člověk sotva popadá dech, musíte vytrvat. Především si opakovat, že to děláte rádi, pro své zdraví, že vás to přece baví, hned od prvního kroku máte lepší náladu. Je to sport, pro který jste se narodili. Navíc když to zvládají ostatní, pro vás to musí být hračka. Rozhodně hned máte pocit, že jste na tom závislí a endorfiny z vás vyskakují každou kožní buňkou. Protože to přeci vůbec neděláte proto, abyste byli štíhlejší, krásnější a pevnější, ale pro tu radost, kterou vám to přináší. Nebudu nikomu mazat med kolem pusy. Rozhodně ty výrazy ve tváři na to nevypadají. Mnohdy vzbuzují lítost, soucit, strach, ale i porozumění, uznání a rychlou předvolbu na 155. 

Ne náhodou se objevuje pocit, že je něco špatně. A to je ta pravá chvíle si přečíst, co o tom napsali jiní. Zejména namakaní světoví běžci jsou tou správnou skupinou, ze které je potřeba si vzít poučení. Čím tlustší kniha, tím více důležitých informacích. Ano, stále ještě mluvíme o obyčejném běhání.  Pokud kniha zabere jen na chvíli, je třeba věnovat tomuto vědnímu oboru více času a trpělivosti. Skvělé jsou pro tuto příležitost chytré hodinky a náramky, za které vydáte další ohromnou sumu. Navíc pak můžete své úspěchy monitorovat a sdílet na sociálních sítích, kde na to všichni čekají a moc rádi si o tom každý den, zas a znovu, čtou.  A pokud pracujete v té správné firmě zaměřené na výkon, můžete mít to štěstí, že vám rozdají krokoměry a v rámci pracovních týmů budete soutěžit, kdo toho naběhá víc. Jejk. 

Na závěr chci všem popřát spoustu radostných a spokojených kilometrů, ať máte rádi to, co děláte. A já si půjdu zaplavat. 

Čím vy vyplavujete endorfiny?

Kočičí manévry

Myslím, že kočky v ulici už definitivně zjistili, že už nemám psa. Nejspíš se to hromadně rozkřiklo, protože se sem teď všechny chodí dívat a kočičí realitní makléři mají žně. Pozemek včetně obydlí je volný a je tedy na čase vybrat nejvhodnějšího adepta či adeptku, kteří by ho zabrali.  Mou osobu samozřejmě nepokrytě ignorují, jelikož vědí, že se s nimi honit nebudu a tudíž pro ně nejsem nikterak zajímavá.  

Nejenže si svůj nový rajón obhlíží, ale musí si ho také náležitě vyzkoušet. Bílo-mourovatá kočka od sousedů si zabrala sloupky a plot, po kterém se důležitě promenáduje. Na tenkých šprušlích dělá otočky a piruety, po kterých se rozplácne na sloupku a začne se důležitě mýt, aby byla ještě krásnější. Pro spánek se přesouvá do ústraní okenního parapetu. 

Mourek odnaproti je asi největším uživatelem pozemku a mým horkým kandidátem na vítěze. Jakožto odrostlé kotě je plný rozporuplnosti, jelikož by se rád nechal pohladit, ale jeho dospělé já dělá, jakože ne.  Kocourek se mnou hraje obvykle hru „dostanu se na druhý konec zahrady, aniž bys mě viděla“. Tuhle o víkendu jsem mu překazila cestu dokonce třikrát za sebou. Počtvrté už se mu to podařilo. Čekal v cíleném konci zahrady, až vyjdu ze dveří, které jsou přibližně na půl cesty. Švihácky se ohlídl přes rameno, aby viděl mou reakci na svůj úspěch. Na sluníčku obvykle zapomíná, že je na ne zcela prozkoumané půdě a usíná v předzahrádce uprostřed vřesu.  Jeho černobílá sestra ho chodí občas kontrolovat, ale poslední dobou už s ním neztrácí čas. 

Další dvě starší kočky jsou mnohem plašší. Většinou se jen mihnou a jsou pryč. Výjimku tvoří krásná šedivá britka, která dává na odiv svůj vrozený původ. V případě zvýšené žárlivosti na ostatní šelmy se nechá pohladit, ale jen chviličku, neboť se nehodlá zahazovat s cháskou, jako jsem já. Nejbližší okruh se uzavírá šedivým mouratým dlouhánem z paláce za zahradou. Ten je velmi nebojácný, ale své možnosti pravidelně pozoruje ze střechy garáže. Občas prožene ptáčky na staré višni a cvičně pochoduje kolem mě sem a tam, aby posiloval své odhodlání. 

Kočičí drzost dospěla k svému vrcholu předevčírem, kdy jsem seděla v pokoji u počítače a mourovatý dlouhán se zastavil až v prostředku místnosti. Překvapeně na mě zíral, cože tam jako dělám?  Pak se mu pohnula srst po celém těle jako harmonika a byl pryč. Což nebylo nic proti tomu, když jsem se vrátila po nějaké době ze zahrady. V kuchyni na novém podsedáku na židli spal mourek. Stočený do klubíčka chrněl tak tvrdě, že nevěděl o světě. Probuzení pohlazením vzal jako osobní útok, takže bleskově vylítl k úprku, přičemž si dal příšernou ďahu o futra. Nicméně se vzpamatoval a byl pryč. Nic se mu nestalo. Dneska po noci plné vášní, kterou jsem poslouchala ještě ve dvě ráno, seděl celý zmáčený na schůdcích. 

Tak takhle my tu společně žijeme. 

Ráno mě probudil kohout svým charakteristickým vyzváněcím zvukem příslušejícím k tomuto druhu. Doufám, že ten mi sem se slepicemi chodit nebude, budou bohatě stačit májová koťata.