Tentokrát to začalo náhlým zatroubením. Vhodnější by bylo asi spíš napsat pořádným vytroubením. Automaticky přemýšlým, jakého přestupku jsem se dopustila, ale kromě chodce na přechodu, kvůli kterému jsem zastavila, nic nevidím. Vrcholný amok řidiče mercedesu zachvátí o další minutu později, když pouštím vyjíždějící kamion, který už blokuje dva jízdní pruhy a tramvaje. Ve zpětném zrcátku se odehrává naprosto neadekvátní scéna. Řidič rozhazuje rukama a řve. Doširoka otevřená pusa značí velký hněv, stejně jako nepřestávající troubení. To nejspíš dostatečně nezabírá, protože chlápek mlátí do přístrojovky, vrtí hlavou a znovu kričí.
Dojedu do nemocnice. U vchodu sedí na zemi ne zrovna vábně vypadající a vonící člověk. Sedí na schůdkách, opřenou hůl a jí obrovský loupák. Do toho na mě volá, že nemůže chodit a že nutně potřebuje bažanta. Na otázku, jak se na ty schody dostal, když nemůže chodit odpovídá, že je to dlouhý příběh. Následně se dozvídám, že pospíchá, že je objednaný do Kolína. Po chvilce už si na bažanta nevzpomíná, ale chce odvézt na autobus. Pak se opravuje, že na autobus ne, že chce na metro (nejbližší metro je 10min chůze a 4 stanice tramvaje). Odmítá se hnout, dokud ho někdo neodveze. Zachraňuje mě procházející sestra, která jde pro securiťáky.
Přijíždím na další domluvenou schůzku. Proti mě vychází asi padesátiletý muž, postaví se přede mě a naprosto vážně říká:
"To je vaše kára?"
"Jo, jasně," odpovídám snad už ani ne překvapeně.
"Pěkný fáro, fakt pěkný fáro."
Otočím se k zaparkovanému autu. Koukám na svůj deset let starý korejský automobil stojící mezi vozy o nějakou tu třídu vyššími a novějšími. Pán fascinovaně stále hledí na můj vůz, rozkročený s rukama v bok pokyvuje hlavou. Pak zvedne palec nahoru a se slovy "dost dobrý" odchází. Ve skrytu duše mu dávám za pravdu, jasně, že je to nejlepší fáro.
K večeru dorazím na křest knihy. Není to ani zdaleka můj první, takže si myslím, že vím, jak takový křest probíhá. Já bláhová. Usedám na rezervované sedadlo pro novináře, které je asi v sedmé řadě, odkud není vůbec nic vidět, natož aby šlo něco vyfotit. Navíc se přes lidi nedá dostat ani do uličky. A to jsem na tom pořád lépe než paní předemnou, protože mé sedadlo je narozdíl od toho jejího otočené na pódium. Paní má sice křeslo koženkové, ale k pódiu otočené zády. Přichází šaman a začíná bubnovat. Při té příležitosti rozbrečí několikaměsíční dítě autorky, která odbíhá. Načeš přichází nejhorší moderátorka vůbec. Vychvaluje knihu, ale ani nenaznačí o čem kniha je, takže jsou to jen takové prázdné řeči. Podobně duchaplný je rozhovor s autorkou, která se nebála šamana v Africe a po setkání s ním dostala horečku. Pak zjistila, že je to chřipka. Záhy přichází čarodějnice. Na otázku moderátorky, že to je vlastně taková psycholožka odpovídá, že jí na psychologii nevzali a tak se stala čarodějnicí. Provede rituál na přivolání lásky. Dalším hostem je dokror zabývající se závislostí na alkoholu, do šamanské atmosféry "skvěle" zapadá. Neustále slyšíme rozhovory ze zákulisí divadla a hlasy vyvolávající herce na scénu (křest knihy probíhá v divadelním klubu). Do dalšího rituálu tedy zní "přineste mi kytaru, tak kde je k sakru ta kytara...pan Štěpnička na scénu." Když už si myslím, že mám skutečně dost, zvolá moderátorka "zatleskejme paní, která nám přinesla džusy."
Odcházím a jsem zralá na panáka, trochu se bojím, co mě potká cestou domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat