Spisovatelské ponožky

Právě jsem dočetla knihu a tak se o to musím podělit. Konec knihy má totiž jeden pravidelně se opakující vzorec. 

Nejsem soutěživý typ. Od přírody tuhle vlastnost nadělenou nemám a to mi také nese jistá životní omezení. Společenské hry mi nic neříkají, protože mi jaksi chybí ta motivace vyhrát. Kamarádka, co mi nadělila k jedněm narozeninám Aktivity, to jistě potvrdí, jelikož z toho má doteď drobné trauma. Tak jako se nesnažím vyhrávat, nespěchám ani k závěru knihy. Mám-li chuť tak čtu, nemám-li, leží kniha někde na dně tašky.  Nicméně pokud knihu dočtu, cítím drobné uspokojení, že jsem ji zdolala, že jsem zase jednou došla od začátku až do konce. 

Chvíle radosti je ale opravdu jen chvílí. Ještě přes doznívající myšlenky na závěr příběhu mě začne skličovat prázdnota. Doteď tu byl příběh, který jsem už znala, do kterého jsem vždy, když jsem chtěla, vkročila, a když už jsem se chtěla zabývat něčím jiným, tak jsem knihu zavřela. Byl to můj svět, o kterém jsem si mohla přemýšlet a snít, i když se pak děj pohnul docela jiným směrem. Nyní ale příběh skončil. Je pryč. Hotový, vyřízený, uzavřený. Není žádný jiný příběh, do kterého bych se schovala. Musím místo toho nějaký takový začít hledat. A s mou vybíravou kritickou povahou to nebude žádná legrace. Stojím před knihovnou, tedy před ní a další hromádkou knih, která se brzo začne kácet. A nevím. V ten moment lituju, že jsem si nekoupila dnes na autogramiádě Brambory na vloupačku, protože bych už částečně byla v ději lapena, ale takhle. 

Takové je to dilema, když člověk dočte knihu. Co dělají spisovatelé, když mají nějakou takovou napsat, to snad ani nechci vědět. Prý mají spisovatelské ponožky. Ne, vážně. Spisovatelské ponožky patří k tvůrčím pravidlům. Autoři při psaní knih dodržují jisté rituály, které je naladí na to, že se ponoří do svého vykonstruovaného děje a mohou pokračovat dál. Já osobně teda nevím, nikdy jsem v žádném filmu neviděla spisovatele, co by se soukal do svých tradičních fuseklí. Zajímalo by mě, jestli je autoři perou. Když vezmu, že jim někdy trvá napsat knihu několik let??? Proč si raději neotevřou flašku?

Město plné exotů

Nevím, jestli se vám to stává taky, ale já tyhle situace přitahuju. Jednou za čas se prostě exoti nahromadí a rohodnou se, že se mi budou věnovat celý dlouhý den. To si pak připadáte ...

Tentokrát to začalo náhlým zatroubením. Vhodnější by bylo asi spíš napsat pořádným vytroubením. Automaticky přemýšlým, jakého přestupku jsem se dopustila, ale kromě chodce na přechodu, kvůli kterému jsem zastavila, nic nevidím. Vrcholný amok řidiče mercedesu zachvátí o další minutu později, když pouštím vyjíždějící kamion, který už blokuje dva jízdní pruhy a tramvaje. Ve zpětném zrcátku se odehrává naprosto neadekvátní scéna. Řidič rozhazuje rukama a řve. Doširoka otevřená pusa značí velký hněv, stejně jako nepřestávající troubení. To nejspíš dostatečně nezabírá, protože chlápek mlátí do přístrojovky, vrtí hlavou a znovu kričí.

Dojedu do nemocnice. U vchodu sedí na zemi ne zrovna vábně vypadající a vonící člověk. Sedí na schůdkách, opřenou hůl a jí obrovský loupák. Do toho na mě volá, že nemůže chodit a že nutně potřebuje bažanta. Na otázku, jak se na ty schody dostal, když nemůže chodit odpovídá, že je to dlouhý příběh. Následně se dozvídám, že pospíchá, že je objednaný do Kolína. Po chvilce už si na bažanta nevzpomíná, ale chce odvézt na autobus. Pak se opravuje, že na autobus ne, že chce na metro (nejbližší metro je 10min chůze a 4 stanice tramvaje). Odmítá se hnout, dokud ho někdo neodveze. Zachraňuje mě procházející sestra, která jde pro securiťáky.

Přijíždím na další domluvenou schůzku. Proti mě vychází asi padesátiletý muž, postaví se přede mě a naprosto vážně říká:
"To je vaše kára?"
"Jo, jasně," odpovídám snad už ani ne překvapeně.
"Pěkný fáro, fakt pěkný fáro."
Otočím se k zaparkovanému autu. Koukám na svůj deset let starý korejský automobil stojící mezi vozy o nějakou tu třídu vyššími a novějšími. Pán fascinovaně stále hledí na můj vůz, rozkročený s rukama v bok pokyvuje hlavou. Pak zvedne palec nahoru a se slovy "dost dobrý" odchází. Ve skrytu duše mu dávám za pravdu, jasně, že je to nejlepší fáro.

K večeru dorazím na křest knihy. Není to ani zdaleka můj první, takže si myslím, že vím, jak takový křest probíhá. Já bláhová. Usedám na rezervované sedadlo pro novináře, které je asi v sedmé řadě, odkud není vůbec nic vidět, natož aby šlo něco vyfotit. Navíc se přes lidi nedá dostat ani do uličky. A to jsem na tom pořád lépe než paní předemnou, protože mé sedadlo je narozdíl od toho jejího otočené na pódium. Paní má sice křeslo koženkové, ale k pódiu otočené zády. Přichází šaman a začíná bubnovat. Při té příležitosti rozbrečí několikaměsíční dítě autorky, která odbíhá. Načeš přichází nejhorší moderátorka vůbec. Vychvaluje knihu, ale ani nenaznačí o čem kniha je, takže jsou to jen takové prázdné řeči. Podobně duchaplný je rozhovor s autorkou, která se nebála šamana v Africe a po setkání s ním dostala horečku. Pak zjistila, že je to chřipka. Záhy přichází čarodějnice. Na otázku moderátorky, že to je vlastně taková psycholožka odpovídá, že jí na psychologii nevzali a tak se stala čarodějnicí. Provede rituál na přivolání lásky. Dalším hostem je dokror zabývající se závislostí na alkoholu, do šamanské atmosféry "skvěle" zapadá. Neustále slyšíme rozhovory ze zákulisí divadla a hlasy vyvolávající herce na scénu (křest knihy probíhá v divadelním klubu). Do dalšího rituálu tedy zní "přineste mi kytaru, tak kde je k sakru ta kytara...pan Štěpnička na scénu." Když už si myslím, že mám skutečně dost, zvolá moderátorka "zatleskejme paní, která nám přinesla džusy."

Odcházím a jsem zralá na panáka, trochu se bojím, co mě potká cestou domů.

Náš útulný byt - přípravná fáze

Jednou za čas nás to potká všechny. Už se nám naše bydlení nelíbí tak jako dříve. Navíc jsme ušetřili nějakou tu korunu, takže už nic nebrání tomu zavolat řemeslníky. Já to udělala také tak, už před třičtvrtě rokem. Jenže muži činu neměli čas a tak jsem čekala další měsíc, abych se pak dozvěděla, že to ještě chvilku potrvá. Nevadilo mi to. Nepotřebuju mít doma binec a ještě u toho mrznout, klidně si počkám na jaro.

Slovo dalo slovo a dohodli jsme se. Tenhle týden to začíná. Jsem trochu na rozpacích, jestli se těším, nebo ne, ale jdu do toho. Trávím víkend ježděním po hobby marketech a vyklízením bytu. Předsíň, záchod, koupelna, kuchyň, komora, všechno musí pryč. Kam pryč?

V mém jediném pokoji začíná být těsno. Polovina pokoje se změnila k nepoznání. Z pohovky koukám na kávovar, vedle kterého stojí toaletní papír. Hned za nim odkvétají tulipány. Těsně před láhví whyskey a svícnem. Vyhodit špinavé prádlo do koše se rovná malé bojovce. Stále doufám, že zubní pasta ještě pár dnů vydrží, jinak budu muset běžet do garáže. Ano, garáž to chudák také odnesla.

Z poličky na květiny v kuchyni se stal stoleček na zakrývací folii a přivezené kafe. Když se rozhlédnu kolem, jsem zděšena, jak jsem v takovém bordelu mohla bydlet. Vždyť ty stěny jsou flekatě šedivé místo bílých. Fuj! Stydím se. A to jsem nevyklízela pokoj! Přemýšlím, kam schovám některé věci Mýdlo, sprcháč, gel na vlasy, tužidlo, šampón ...přece pro to nebudu nestále někam běhat. Po chvilce to mám, má nejlepší schovka je pračka. Ukládám do ní zubní kartáček jak do sejfu.
Jsem zvědavá, v jakém stavu to tu najdu zítra.

Jo, málem bych zapomněla. Koupila jsem fakt nádhernou dlažbu do předsíně. Mám z ní radost. Chodím se na ni pravidelně dívat. Vždy se trochu zaraduju a zase jdu :-)

Existuje ta místnost?

Četli jste v poslední době něco zajímavého? 

Já se přiznám, že mě nedávno nadchla kniha švédského herce a spisovatele Jonase Karlssona. Nene, nelekejte se. Není to žádná další severská krimi, která už leze člověku krkem. Nic proti skandinávským autorům. Sama se půjdu na Nesba začátkem května také podívat, ale co si budeme povídat. Výšina švédské slávy nastoupila i zanikla s Larssonovým Miléniem, aspoň podle mě.

Místnost je naprosto jiná kniha. Máte z ní stejný pocit jako z Kafkova Procesu. Něco se děje, ale vy přesně nevíte co, jen vnímáte, jak to s hlavním hrdinou mává. A hlavní hrdina Místnosti je skvělý podivín. Ve zkratce je to asociál s neskutečnou sebekázní. Tenhle člověk nastoupí do úřadu, kde se rozhodne být nejlepším. Jeho touha po moci je neotřesitelná. Nastaví si proto svá, neuvěřitelně přísná pravidla. Každou pracovní hodinu si rozdělí na pětapadesát minut, kdy tvrdě pracuje. Dalších pět minut má na to, aby se občerstvil a nebo si došel na záchod. Také chodí do práce o půl hodiny dříve, odchází poslední a po večerech a víkendech pracuje doma na tom, aby byl nejlepší.

Jenže je tu ta místnost. Mezi toaletami a výtahem je na chodbě místnost. Našel ji úplně náhodou. Uvnitř místnosti se cítí skvěle. Postupně k ní přivykne a při každé volné příležitosti do ní zajde. Tam se mu dobře pracuje, tam se cítí schopný, mocný, neochvějný. V místnosti je jeho síla největší. Má to jen drobný problém. Místnost vidí pouze on, nikdo jiný. Nikdo z jeho kolegů ji nevidí.

A tak se rozhodne všem místnost ukázat. Každého do ní zavede. Rozčarování přichází, když ho kolegové nazvou podivínem. Björn totiž často stává u zdi a kouká do ní. Prostě tam jen tak stojí. Lidé kolem něj chodí, mluví na něj, ale on tam stojí. Což samozřejmě není pravda, od nestojí u zdi, je v místnosti. Všichni se proti němu dohodli a snaží se ho z úřadu vyštvat. On má ale v rukou jiné argumenty. 

Tak co myslíte, existuje ta místnost nebo ne? Asi ne, že jo? Jenže za pár dalších stránek máte pocit, že na tom něco je, že ta místnost tam někde prostě musí být. Možná tam vážně je, jen ji může vidět jen on. Má svůj autentický zápach, stůl, počítač, lampu, poličku. Stačí se jen na chvíli v místnosti schovat.