Jsem holka z města. Vlastně jsem holka
z Prahy. Žádná náplava.
V hlavním městě v dělnické čtvrti jsem se narodila i vyrostla.
V dětství mi byl společností beton, bratrovým kamarádem zlomená hokejka a
dlouho vysněný skateboard. Když se mě rodiče ptali, kam jdu ven, odpovídala
jsem, před banku. Tak takhle si pamatuju své dětství.
Na rozdíl od mnoha mých malých kamarádů jsem měla to štěstí,
že jsme jezdili na víkendy a prázdniny na venkov, kde jsem to nesnášela.
Nicméně, nějaké to zvíře jsem tam za ten pobyt potkala. Dokonce jsem i věděla,
jak se jmenuje (někdy i vlastním jménem) a jaké zvuky vydává.
Teď o více jak pár let později, vlastně by se spíš hodilo
říci po mnoha a mnoha letech, jsem si uvědomila, že vidět zvíře člověka
překvapí. Zvlášť, pokud to není úplně běžné zvíře. Pes a kočka mě většinou
nepřekvapí. Nebudu lhát, onehdá jsem se lekla, že se na mě žene pes. Pak jsem
se lekla ještě jednou, protože ten pes byl kočka. Kocour, ale obrovskej. Nicméně obvykle tenhle druh rozeznám.
Včera jsem ale šla ke kolegovi na návštěvu. Nebydlí stejně
jako já zrovna v centru, takže cesta kolem rybníčku s několika
kačenama mi přišla jako běžná věc. Jenže jedna z těch kachen byla nějaká
divná. Celou dobu plavala tak zvláštně, jako by měla ponořenou hlavu. I to peří bylo nějaké jiné. A od kdy mají
kachny ocas? Co to tam vlastně plave? Potkan!
Takhle se pozná městský člověk, automaticky ho napadne
potkan. Tři plavající potkani najednou, už i mě přišlo trochu hodně. Při
bližším zkoumání, kdy jeden přerostlý potkan vylezl z vody, jsem se přes
vydru (vždyť říkám, městskej člověk) dostala k ondatře. Víc podobných
vodních tvorů už neznám. Leda bobra.
Nakonec tou rybniční myší byla nutrie. Prý se jim tam
přemnožily. Když to takhle s nimi půjde dál, budou moci tyhle řekomyši
chovat na kožešinu a maso jako ve východní Evropě. A já se těším zas na nějakou pražskou
návštěvu. Kdo ví, jaké zvíře poznám příště?
Žádné komentáře:
Okomentovat