Komunikujeme všichni. Někteří dokonce rádi. Já patřím mezi ně. A to neříkám jen proto, že mám na to po pětiletém úsilí i diplom. Jenže poslední dobou mám pocit, že komunikace prochází nejhorší epidemií, jaká ji mohla potkat. Šíří se to jako virus a nejvíce se projevuje v komunikaci se zákazníky. Osobně bych řekla, že je neočekávaným výsledkem kurzů jednání se zákazníky, které bych z fleku zakázala. Nejspíš pár lidem pomohly, ale jak se zdá, většina si z nich odnesla přesně to, co neměla:
1. Úslužné zdravení - tento druh pozdravu poznáte na první pohled. Už ode dveří k vám dotyčný běží s napřaženou rukou k pozdravu. Pokud jste žena, můžete se vsadit, že tím dotyčným je muž. Potřásání rukou provází obvykle dobře natrénovaný jednoznačně upřímný úsměv. Pokud máte štěstí, a to já obvykle mám, následuje ještě drobný úklon, který dodá celé proceduře styl "služebníček"
2. Jak se máte? Je jedna z nejzáludnějších otázek, které můžete dostat. Pokud na ni totiž odpovíte "dobře, děkuji", tazatel nepochopí, že si o tom více povídat nechcete. Naopak se domnívá, že by měl v nezávazné debatě pokračovat, aby dle poučky navázal neformální rádoby přátelskou atmosféru. V tento okamžik dochází k přímému zásahu do vašeho soukromí - "je báječné počasí, na práci na zahrádce. Vy nemáte zahrádku? Aha, tak vy nemáte domeček. Takže bydlíte v bytě. Jak velký máte byt? Tak malý? A kolik vás tam bydlí ..."
3. Hromadná tykačka. Je častá u méně formálních akcí. Obvykle lektor volnočasové aktivity vytáhne jako svůj argument zvyk - "na našich kurzech je zvykem, že si všichni tykáme, já jsem Jana a jak se jmenuješ ty. Ahoj Petro a Ty? ..." Možnost výběru, zda tykat budete nebo nebudete, je nulová. Nedej bože, že jste starší a myslíte si, že byste to měl/měla určovat vy. Nic proti tykání, zvlášť u pravidelně se opakujících aktivit, ale takhle se to prostě nedělá.
4. Představení se. "Řekněte nám o sobě něco. Jak se jmenujete, kolik vám je, máte rodinu, co děláte, proč tu jste?" Všechny zrovna hrozně zajímá, že jste zdravotní sestra, 37let, vdaná s jedním dítětem, která se přišla naučit, jak se dělají webové stránky. V podstatě se v několika větách hned pochlubte, jestli jste za svůj život něco dokázala, nebo jste jen lůzr. Zdůvodnění, proč jste přišla na kurz a co od něho očekáváte, už je tak nějak navíc.
5. Odkývat a okecat cokoliv. Tihle lidé netuší, co znamená jednat na rovinu. Odkývou vám cokoliv, nakonec si to stejně udělají podle sebe, samozřejmě s prezentací, že vše dělají jen pro vás a pro vaši spokojenost. Když se ozvete, že takto teda ne, jsou velmi překvapení a vy zavaleni mnoha prázdnými slovy bez obsahu.
6. Moc jsme si to užili. "Ještě jednou moc děkuji za účast, moc jsme si to s vámi užil. Doufám, že jste se bavili stejně jako já. Bylo to super, skvělý, fanfárový. Boží vás poznat." Bodeť by nebylo, když si za dvě hodiny večer vydělal pětinu vašeho měsíčního platu.
Ať už budete komunikovat s kýmkoliv, ať se vám z toho nechce zvracet! :-)
Černý kafe se více zaměřilo na knihy, příběhy a asociace s nimi spojené. A hlavně se přestěhovalo na cernykafe.com (stačí kliknout na obrázek vpravo). Dozvíte se tam, co je v knihách ukryté a nejspíš i to, co v nich vidím jen já. Nicméně, co blogerku Černýho kafe zaujalo mimo knih, to se stále můžete dozvědět zde :-)
úterý 31. března 2015
středa 25. března 2015
Problém chytrejch ženskejch
Moje matka tomu říká problém chytrejch ženskejch. Je nám kolem třiceti, jsme spokojené, samostatné, máme zpravidla dobrou práci i postavení, které není k zahození. Vedeme společenský život, chodíme cvičit, vylepšujeme si jazyk vlastní i cizí a podnikáme spoustu dalších věcí. Většinou se na nějaké z takových akcí potkáváme.
Je to tím, že pokud nepracujeme, máme volný čas, který chceme nějak smysluplně strávit. Nejspíš bychom valnou část našeho mimopracovního času strávili s drahou polovičkou, kdybychom nějakou měly. Druhé polovičky jsou nedostatkové zboží. Zvlášť když jsme si vědomy toho, co chceme a hlavně toho, co opravdu nechceme. V této chvíli je skutečně jedno, jestli jsme štíhlé blondýny, sportovní brunety, nebo holky krev a mlíko. Ve shánění vhodného protějšku jsme na tom všechny stejně.
Začíná nám být jasné, že to, že jsme se nemusely vázat, jako hodně mladé, sice mělo nějaké klady, ale také přineslo jisté nevýhody. Na doporučení našich rodičů jsme si užívaly, cestovaly, budovaly kariéru, zkrátka dělaly vše, co oni nemohli. Propluly jsme více jak třemi desítkami let a teď bychom rády zakládaly rodiny, jenže není s kým. Respektive není s kým vhodným. Pomyslný rybník zdá se být vylovený.
Nepropadáme panice, pro žádnou z nás není na světě jen jeden člověk. Každopádně je nám jasné, že až my budeme mít dospívající děti, určitě jim budeme chtít dopřát všeho do sytosti a také se vytasíme s nejednou chytrou radou. Třeba že nechávat rodinný život na čas daleko po třicítce je pěkná blbost. Mít rodinu jako hodně mladí, nemusí být vůbec špatné.
středa 18. března 2015
Pražáku, pozor zvěř!
Jsem holka z města. Vlastně jsem holka
z Prahy. Žádná náplava.
V hlavním městě v dělnické čtvrti jsem se narodila i vyrostla.
V dětství mi byl společností beton, bratrovým kamarádem zlomená hokejka a
dlouho vysněný skateboard. Když se mě rodiče ptali, kam jdu ven, odpovídala
jsem, před banku. Tak takhle si pamatuju své dětství.
Na rozdíl od mnoha mých malých kamarádů jsem měla to štěstí,
že jsme jezdili na víkendy a prázdniny na venkov, kde jsem to nesnášela.
Nicméně, nějaké to zvíře jsem tam za ten pobyt potkala. Dokonce jsem i věděla,
jak se jmenuje (někdy i vlastním jménem) a jaké zvuky vydává.
Teď o více jak pár let později, vlastně by se spíš hodilo
říci po mnoha a mnoha letech, jsem si uvědomila, že vidět zvíře člověka
překvapí. Zvlášť, pokud to není úplně běžné zvíře. Pes a kočka mě většinou
nepřekvapí. Nebudu lhát, onehdá jsem se lekla, že se na mě žene pes. Pak jsem
se lekla ještě jednou, protože ten pes byl kočka. Kocour, ale obrovskej. Nicméně obvykle tenhle druh rozeznám.
Včera jsem ale šla ke kolegovi na návštěvu. Nebydlí stejně
jako já zrovna v centru, takže cesta kolem rybníčku s několika
kačenama mi přišla jako běžná věc. Jenže jedna z těch kachen byla nějaká
divná. Celou dobu plavala tak zvláštně, jako by měla ponořenou hlavu. I to peří bylo nějaké jiné. A od kdy mají
kachny ocas? Co to tam vlastně plave? Potkan!
Takhle se pozná městský člověk, automaticky ho napadne
potkan. Tři plavající potkani najednou, už i mě přišlo trochu hodně. Při
bližším zkoumání, kdy jeden přerostlý potkan vylezl z vody, jsem se přes
vydru (vždyť říkám, městskej člověk) dostala k ondatře. Víc podobných
vodních tvorů už neznám. Leda bobra.
středa 11. března 2015
Shodou okolností taky o kávě
Nedávno jsem si pořídila domácí kávovar. Miluju dobrou kávu a přišlo mi fajn, že až přijdu domu, tak si ji po náročném dni celkem bez velké námahy udělám. Nemusím do žádné kavárny, nemusím do malého krámku, kde my vždy rádi udělají kávu s sebou. Pěkně si kávu udělám doma. Sednu si s ní do pokoje, otevřu časopis, knížku nebo budu jen poslouchat rádio a užívat si tu skvělou chuť.
A skutečně. Ono to vyšlo. Podle předem pečlivě přichystaného plánu, kdy jsem se celý den těšila na mou odpolední lahodu, jsem si tuhle maličkost užila. Jenže člověk je nenasytný, a když je něco dobré, chce to znovu a znovu. Takže druhý den, než jsem měla večer odejít na přednášku, znovu jsem si dopřála dobrou kávu. Jenže už nebyla jako ta včerejší. Byla dobrá, ale jako by tomu něco chybělo. Zkusila jsem to ten týden ještě párkrát, ale bylo to čím dál tím horší. Takže další mé předsevzetí bylo. I když budu doma, týden si žádnou takovou kávu neuvařím. Pěkně budu odvykat. Abych si pak časem zase mohla užít nevšední zážitek.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)