Vánoce jsou ty nejdůležitější svátky v roce

Tak co, už to máte za sebou? Oddechli jste si? Ještě si aspoň trochu dopřáváte dobrého jídla a cukroví? Vyřizujete resty a chystáte se na Silvestra? Dobře děláte. A vše, co teď děláte, ať už se třeba jen válíte, je zasloužené. Je jedno, jestli Vánoce máte nebo nemáte rádi. Vánoce, jsou ty nejdůležitější svátky v roce. Bez nich by muž nebyl mužem a žena ženou. Bez nich bychom jako děti nevyrostly. Vánoce - je ta největší zocelovací kůra v roce.

Přichází to každý podzim pokradmu, ale v době adventu už to vrcholí. Ano, měsíc před Vánocemi to začíná naplno. Podle tradice byste měli rozjímat nad svým životem a připravovat se na příchod Krista. Ale co si budeme povídat, připravujete se hlavně na to, jak ve zdraví přežít. Všichni ti hodní milí lidé, co se chystají o Vánocích šířit jen dobro, jsou agresivní až běda.

Pokud jste celý rok jezdili do práce autem rozespalí, před Vánocemi s tím musíte skončit. Ježdění na "automat" je sice pro vás bezpečné, ale jiní lidé jsou vám rozhodně nebezpeční. Člověk musí být ve střehu, neb v době adventu se nehraje na dodržování rychlosti, na blinkry, na předjíždění z leva, na červené. V nákupním centru zjistíte, že stát ve frontě nic neznamená, že se před vás stejně někdo nadere a pokud se ozvete, nejspíš dostanete ještě kabelkou.

Období adventu je z celého roku nejchudší na gentelmany. Nikdo vás nepustí do dveří, ještě byste ho předběhli. Nikdo vás nepustí sednout, jeho také bolí nohy. Pokud někoho oslovíte na ulici, dělá, že vás nevidí, protože rozhodně nechce nikomu dávat drobné. A vy jste chtěli jen vědět, jak se někam dostanete. Při vystupování z metra by se vám hodil výcvik ragby, abyste zdolali ten dav proti vám.

Nakonec se těšíte na Vánoce, jen aby už tohle skončilo. V práci to jde od desíti k pěti. On nikoho nedostanete informace, které potřebujete. Pokud už se vám podaří dostat nějaké, obvykle jen půlku. S někým se domluvit je nadlidský úkol a proto třiadvacátého odcházíte v domnění, že už bude vše lepší. A ono taky bude. Po Vánocích.

Po několika hádkách, všechny v podstatě kvůli prkotinám (ale čeho je moc, toho je příliš), přeci jen máte toho kapra z těch nejlepších sádek, žádného bahňáka přece. Ten nejhezčí stromeček, který zdobí děti dle svého vkusu a ve volných chvílích demoluje kočka. Bramborový salát z těch správných brambor, tak jak vás to učila babička a na Štědrý večer přivezete i dědečka, který už dlouho nikam nechodí. S trochou sebezapření prostřete i pro toho jednoho hosta navíc, co kdyby přeci jen někdo přišel.

Pokud si nezabodnete kost do krku, máte to za sebou. Zvládnete i návštěvy na Boží hod a Štěpána. I strejdu, kterého v podstatě nemáte moc rádi, ale i tak je součástí rodiny. Na Vánoce, se všechny hříchy našich bližních mažou. Naštěstí i my jsme někoho bližními. Psychicky zocelenější a trošku i moudřejší můžeme zase do dalšího roku, protože tenhle starý, jsme už zvládli.

Prosinec už je takovej

Přesně tak. Prosinec už je prostě takovej. Ne nebudu mluvit o knize Donala Ryana, i když je to kniha, po které dlouho pokukuju, a možná teprve teď mi dochází, proč mě ten název tak zaujal. Tudíž to nebude ani příběh z Irska, ani citlivé líčení života na jedné farmě. Což je možná škoda. Prosinec, je totiž krásný název už méně krásného měsíce. Prosinec, aspoň já ho tak vnímám, je nejdepresivnější měsíc v roce.

Když se řekne prosinec, co vás napadne? Mně, protože jsem věčný optimista, tak mě napadne Mikuláš, advent, Vánoce a sněhové vločky. Taková ta krásná pohodová doba, kdy si uděláme čas na všechny naše známé, které jsme už dlouho neviděli. Navštívíme je, nebo se sejdeme někde na skleničku či kávu. Obdarujeme se drobnými dárky a stříkaným jmelím a slíbíme si, že se v tom dalším roce, uvidíme častěji, protože ten bude mnohem lepší, než ten rok dosavadní.

Jo, tak takhle nějak to vidím, ve svých představách. Realita je ale naprosto jiná. Lidi šíleji. Shánějí dárky, teda spíš dary. Jako by cena a velikost dárku byla tím nejdůležitějším. Obstarávání dárků ale hlavně znamená zapomenout na své dobré vychování. Chovat je jako hulvát, do všech kolem strkat. Být agresivní. S poklidným adventem a rozjímáním nad příchodem spasitele tohle nemá vůbec nic společného. Pro samé pečení a běhání po obchoďácích si ani nenajdeme čas na to, se sejít s těmi, které máme nejraději, které jsme dlouho neviděli, nebo kterým by naše návštěva udělala radost.

Je mi z toho smutno. Přitom řešení je tak jednoduché. Stačí pořídit drobnosti. Celkový finanční limit bych viděla tak na maximálně tři stovky. Zabalit pod ten stromeček jednu obyčejnou věc. Jen jako symbol, že chcete někoho obdarovat, udělat radost. Jen jako připomínku toho, že na člověka myslíte. A více času věnovat svým blízkým, nebo i vzdáleným. Raději dejte ten mamon za cestu za osamělou tetou. A místo věcných darů věnujte svou pozornost a objetí. Byla bych moc šťastná, kdyby byl prosinec jednou takovej.

Adventní věnce a očekávání

Sedím si takhle na svém oblíbeném gauči, ve svém oblíbeném (rozuměj jediném) pokoji a koukám, jak z teplého skleněného hrnku stoupá pára. Vždy, když už si myslím, že rozlousknu, jaký obrazec vykresluje, z ničeho nic zmizí. A tak si tu tak hovím v teple, poslouchám příjemnou hudbu, upíjim čaj a sleduju, jak se mihotá plamen na první svíčce z mého adventního věnce. Pohodová předvánoční atmosféra naplnění klidem a pohodou.

Ano, pár minut draze vykoupených realitou dlouhých hodin. Zase přemýšlím, že jsem to i tento rok prokaučovala. Ve všem tom spěchu, cestování, dovolenkování a pod masáží vánočních motivů od konce září, jsem na Vánoce prostě zapomněla. Ne na to, že letos zase budou, ale na to, že už skoro jsou. A tak jsem stejně, jako kterýkoliv jiný rok sháněla adventní věnec na poslední chvíli. Jako každý rok, jsem ho na první adventní neděli neměla, protože všechny pěkné, co jsem si vyhlídla, byly vyprodané a ty co jim zbyly, byly buď neskutečně hnusné, nebo drahé. A to já raději přispěju na nějakou tu vánoční charitu, než vydřiduchům na jejich nové paláce.

První adventní neděli, jsem tak zapálila místo svíce prorocké, svíci úplně jinou, obyčejnou, bez zvláštního poslání. I když Ježíš říkal: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12). Takže třeba zase až tak obyčejná nebyla. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se mi adventní věnec dostal do vánočních tradic. U rodičů jsme ho nikdy neměli. Asi to má na svědomí někdo z mých spoluchodících. Nicméně co na svědomí nemá, je samostatné vyrábění věnce. K tomu jsem se nikdy nedostala.

Proto jsem se rozhodla, že příští rok, už to (skutečně) musí být jiné. Vánoční dárky si nakoupím daleko dopředu, abych nemusela začít zmatkovat začátkem prosince. Budu si užívat vánoční čas se vším všudy, tj. opravdu si vychutnám ty čtyři týdny příprav a očekávání. Abych nezahálela, začala jsem hned. Použila jsem strýčka googla a podívala se, jak se vyrábějí adventní věnce. Prvních pár minut bylo celkem v pohodě. Paní měla kostru věnce a stříhala větvičky. Moc jsem nechápala, že zrovna smrkové, to jí ten věnec asi moc nevydrží, ale dobrá. Po několika málo minutách, se výroba věnce stala bojem. Paní zápasila, seč mohla, ale věnec se zdál být silnější. Větvičky si dělaly, co chtěly a situaci nevylepšovala ani tuna použitého připevňovacího drátku. Výsledkem nelítostného souboje bylo spotřebované klubíčko drátku a z jedné strany ovětvičkovaný věnec, ne nepodobný tomu, co jsme pořídili na dušičky. Pani na videu se ale zdála spokojená a tak jsem s napětím očekávala, co bude dál. Za pomocí tavící pistole přidělala paní z jedné strany věnce na druhý kus mašle. Chyběl jen nápis: vzpomínáme. Místo něj následovaly modré (asi protestantské) svíce a ke každé znich příšerná bílobéžová mašle. Při zdobení třpytkami už jsem odpadla. Tudy má cesta v následujícím roce nepovede. Nicméně je vidět, že jsem si předsevzala velmi nelehký úkol, který hned tak někdo nezvládne.