Fakt špatnej den

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a někde, úplně v tom nejvzdálenějším koutku svého já máte pocit, že něco není úplně správně? Jenže máte toho tolik před sebou a nesmíte na tolik věcí zapomenout, že tomu nevěnujete pozornost. Nu, možná byste měli. Jinak by vás totiž nepřekvapilo, že když si vezmete ze skříně své oblíbené tričko, při pohledu do zrcadla zjistíte, že je pokecané. Což samozřejmě není od vás, protože když jste to tričko házeli minulý týden do prádla, bylo úplně v pořádku.

Takže sáhnete do skříně pro další tričko, které už není tak oblíbené, ale pořád ho máte dostatečně rádi na to, abyste se cítili dobře. Do doby, než si v něm jdete vyčistit zuby, protože pak už si jdete do skříně pro třetí kousek, neskutečně naštvaní. Tahle ranní avantýra vás ale nezviklá. Do kafe jste si dali správně cukr a ne sůl a celkem spokojeni odcházíte z domu na autobus. Na autobus, na který chodíte pravidelně každé ráno ve stejnou dobu. Dnes ale nejede. Počkáte dalších pět minut, ale stále nic. Teď už víte, že přijedete pozdě, leda by se stal zázrak, v který stále ještě doufáte. Hurá, autobus vidíte z dálky. Připraveni se chystáte nastoupit, když si všimnete, že ostatní nenastupují, je to totiž jiné číslo, než potřebujete. Pokud si navíc krátíte čas čtením, nebo nějakou jinou činností, tak si buďte jisti, že do tohodle autobusu nastoupíte a všimnete si až za pár zastávek, že jste někde úplně jinde.

Nic není ztraceno. Pospícháte na další spoj, ale ten pro změnu jede na vteřinu přesně, takže ho samozřejmě nestihnete. Celé tělo vás bolí, jako byste v noci místo spánku kácely stromy. Fakt divnej den. S vypětím všech sil dorazíte do práce, kde si hned ve dveřích šéf všimne, že jdete pozdě. Abyste odčinili tuto skutečnost, vrhnete se okamžitě do práce, když v tu chvíli zjistíte, že krom běžné práce vám dnes přišlo navíc ještě minimálně deset emailů s tím, co máte udělat. Jakmile se do něčeho pustíte, telefon nepřestává zvonit. Konec pracovní doby chápete jako vysvobození. Konečně to snad máte za sebou.

Už před prací vám dochází, že tak rychlé to nebude. Cesta na tramvaj na zpáteční cestu vám trvá dvakrát tak déle, než je normální. Vaše chůze je nejistá, jako byste byli sedmdesátníkem po mrtvici. A to vás ještě čeká lekce francouzštiny. Tentokrát už nejste překvapeni, že ničemu nerozumíte. Už jste přepli na mód hlavně to vydržet bez ztráty květinky. Odpočítáváte minuty, odpovídáte na něco jiného, než se vás ptají, ale tváříte se naprosto vyrovnaně. Jinak to už ani nejde. Domů jedete věčnost. Ujíždějící tramvaje nedobíháte, autobusy neočekáváte včas, už si pro jistotu ani nevyhledáváte spojení. Nakonec se to skutečně stane. Jste doma. Pokud už nic nemusíte, jste šťastnými jedinci. Jinak dávejte pozor, na kolik stupňů perete.

Znáte takové dny? Já mám takový dneska. S největším nasazením se o něj s vámi dělím. Samozřejmě si každé slovo kopíruju, protože přesně teď je ten správný čas, si to vše smazat. A dnes, už to vyloženě očekávám. Vám přeju fakt málo špatnejch dnů.

Jak to máme s projekty?

Zajímalo by mě, jak často se užívá v dnešní době slovo projekt a jak často se užíval před takovými patnácti lety. Za mých mladých (rozuměj mladších než teď mladých) let jsem to slovo slyšela akorát, když jsem randila s nějakým stavařem, nebo narazila v hospodě na nějakého architekta. Ale pak se situace změnila. Studium si žádalo společnou práci nad projekty a tak jsem se konečně poprvé stala součástí tohoto důležitého slova. Bohužel, bez většího nadšení, jelikož společné projekty vedly akorát k tomu, že jsem nakonec vše dělala sama.

Stěžejní změna přišla, když jsem si otevřela svůj vlastní projekt, který opět souvisel s určitým náčrtem. Znamenal vylepšení bydlení a naplánování, co kdy se předělá, přesune, zrekonstruuje. Konečně počin, který mi přinášel radost a skončil úspěšně. Malým projektům jsem se věnovala později i nadále, jelikož na baráku je práce stále hodně. Pro velké projekty jsem se ale nikdy pořádně nenadchla, žádné jsem neměla. Asi proto, že jsem skormná holka.

Jenže teď se všemi těmi projekty roztrhl pytel. Slovo se ze stavebnictví převzalo do běžné řeči a narážíme na něj neustále. Naposledy jsem někde četla, že si Barbora Poláková nadělila na tento podzim dva projekty - dítě a debutové album. A to už mi nedalo. Co to ty projekty vlastně jsou?
"Časově ohraničené úsilí, směřující k vytvoření unikátního produktu nebo služby, na němž se podílí více lidí, spojených na dobu trvání projektu do tzv. projektového týmu. Koordinace jejich činností se označuje jako řízení projektu, které vykonává vedoucí projektu (projektový manažer)."

Tak v podstatě to odpovídá. Počít dítě, je přeci jen vytvoření unikátního produktu. Podílí se na něm více lidí, obvykle dva, ale nebudeme puritáni. Kdo je vedoucím projektu při takovém plození dětí, už by mohla být záležitost poměrně sporná. Kdo je projektovým manažerem dalších devět měsíců, je mi zcela jasné. Co se dětí týče, má projektový tým trochu smůlu, jelikož jeho trvání je dlouhé, obvykle celoživotní. Nedáse tedy říci, že by snad poučka zklamala i v tomto směru, protože časově ohraničené úsilí to rozhodně je. Řízení projektu prostě není jednoduché.

Tisíce věcí, které nás serou

Vždycky, když vidím příspěvek blogu 1000 věcí které mě serou, tak se zaraduju. Ne z toho, že mě něco sere, ale že to jsou stejné nebo podobné věci, co serou i jiné. Možná je to i jistá dávka solidarity, protože kdo není nasr.... s náma, je nasr.... proti nám. Nabízí se ale otázka, když se nám to tolika nelíbí, jestli je v naší moci to nějak změnit. Dospěla jsem k závěru, že nejspíš těžko, aspoň co se většiny takových údělů týká. Asi nemám žádný nástroj, který by všem, najednou a hlavně jednou pro vždy vysvětlil, jak velké je presso.

Objednat si kafe, je věda. Zvlášť, když kávu milujete. Řeknete si o frappé v kavárně, která má stroj za statisíce a oni vám ho připraví z prášku. To by se jeden vzteknul. Což si tedy hned přidávám na svůj seznam věcí, co mě pěkně ......štvou. Ale určitě existují také věci, které by se změnit daly. Teď nastala dlouhá pauza, kdy jsem se snažila přijít aspoň na jednu. Problém je, že mě napadají jen ty nasírací, co s náma půjdou od dětství do stáří. Třeba právě teď otázka mého rodiče, kdy přijdu? S následným a kam vlastně jdeš? Budeš jíst? Moje mamka to dotáhla k dokonalosti, protože po všech otráveně zodpovězených otázkách, nebo věty, že nejsem u zpovědi, se ozve otázka poslední: a můžu jet s tebou?

Hejtovat bych mohla nonstop. Bezdomovci v tramvajích, stejná písnička dvakrát do hodiny v rádiu, předjíždění zprava, neustále vybitej telefon, pomalej počítač,  nepřechylování u jména Smetana, slovo mobilovat, studený kafe na krásu, že už mi neříkají slečno, chlapi svlečený do půli těla, neostříhaný nehty, ranní vstávání, český "celebrity", kočičí bobky v záhoně s kytkama, parkování ve vjezdu, KIKA, běhání, cvičící podložky, plonkový kecy, rozpadající se boty, pozdní příchody, ...

A ze všeho nejvíc mě sere, že těch věcí, co nesnášíme, dokážeme vyjmenovat tisíce a těch, které máme rádi? O těch musíme dlouho přemýšlet, než si na nějaké vzpomeneme. Takže vyhlašuju antihejtí kampaň. Až si zase vzpomeneme na 1000 věcí, co nás serou, vzpomeneme si taky na ty, co máme rádi. Jako doopravdy rádi. Nejen na ty, co nějak akceptujeme, nebo tolerujeme. Pište mi je do komentářů, ať můžu brzy napsat příspěvek: Stovky věcí, které mám ráda.