Vy ještě neznáte Free Art Friday?

Máte doma malá umělecká díla, ale nevíte kde vystavovat? Nebo snad máte rádi umění a rádi byste nějaké vlastnili, ale máte pocit, že je moc drahé? Ať patříte do kterékoliv skupiny, nebo do obou najednou, Free Art Friday je přesně akce pro vás. Ta poslední probíhala v krásných prostorách Nákladového nádraží Žižkov.

Nápad pořádat Free Art Friday se do České republiky dostal z Anglie. Nedostal se sem sám, ale díky Lucii Bártové, která se za podpory přátel rozhodla tento festival pořádat i zde. Cílem Free Art Friday je pomoci začínajícím umělcům dostat se do povědomí veřejnosti.

V čem vlastně Free Art Friday spočívá? Registrovaní vystavovatelé poskytnou na Free Art Friday některá ze svých děl, kde si je mohou během celého večera (dne) návštěvníci prohlížet. Pokud někoho dílo zaujme natolik, že by ho chtěl mít, může si jej zdarma odnést domů. Jedinou podmínkou je dílo vyfotografovat a sdílet jej dále na sociálních sítích.

To není zase tak obtížné, ne? Pokud i vás myšlenka zaujala, tak jako mě, určitě si nenechte ujít další, který podle mých tajných informací je naplánován na začátek prosince. Události samozřejmě můžete sledovat na sociálních sítích https://www.facebook.com/freeartfridaypraha/ a brzy snad i na webu www.freeartfridaypraha.cz

Pomalu rozmýšlím, na jaké místo si svůj první umělecký kousek dám. Chce to něco originálního, neobvyklého, co by zaujalo. Kam myslíte, že by to šlo? Napište mi, nebo třeba rovnou přijďte :-)

Čtenáři z Broken Wheel doporučují

Čtenáři z Broken Wheel doporučují je kniha, která vyšla těsně před létem, nejspíš, aby všechny vášnivé čtenáře mírně povozila a dopřála jim ten luxus, zase se začíst do příběhu, který by rád byl opravdový, ale vy přitom víte, že ve skutečnosti je knižně knižní. Ono taky, který dospělý chlap by si se zájmem pročítal Brigite Johnsonovou nebo kdo by vám v dnešní době povolil rozprodat majetek někoho jiného. Pokud si ale chcete vychutnat pohodovou, téměř pohádkovou knihu o knihách a o vztazích lidí na malém, téměř zapomenutém místě, nesmíte se brát zase až tak vážně.

Kniha vypráví příběh dvou žen. Mladé Sáry, která žije ve Švédsku a pracuje na půl úvazku v knihkupectví a pětašedesátileté Amy, která pobývá v Broken Wheel v Iowě. Obě se poznají přes internetový knižní bazar a postupně si začnou kromě knih vyměňovat také dopisy o svém životě. Téměř po dvou letech komunikace Amy Sáře navrhne, aby se přijela za ní podívat na prázdniny. Sára tou dobou přichází o práci a tak se dlouho nerozmýšlí a na turistické vízum přijíždí do Ameriky. Hned po příjezdu se ale dozvídá, že Amy zemřela. Obyvatelé Broken Wheel ji nechají bydlet v domě staré paní a i přes svůj svérázný přístup se o ní starají, jak nejlépe mohou. Sára má nejprve v úmyslu uzavřít se do světa knih, ale postupně poznává lidi, o kterých jí Amy vyprávěla ve svých dopisech a stává se právoplatným členem malého v kukuřičných polích ztraceného městečka. Aby byla něčím přínosná, rozhodne se v Broken Wheel otevřít knihkupectví. Svým spontánním činem vrací městečku aspoň něco málo z jeho zašlé slávy a svým způsobem pomůže vzniku zajímavým vztahům mezi jeho obyvateli. Ani Sára nezůstává stranou.

To by v tom byl čert, aby se v knize neobjevila láska. Výhodu knihy ale je, že nemáte procit trapnosti od začátku až do konce. Naopak, docela si to užíváte. A co si hlavně užíváte, neřešíte žádné běžné lidské starosti. Já přijet do nějakého vzdáleného městečka někde v Americe, kde znám jediného člověka a po příjezdu se dozvědět, že je mrtvý, tak vezmu nohy na ramena a zdrhám. Ovšem hlavní hrdinka, ta ne. Ta se ubytuje v baráku nebožky, nechá se sousedy vozit po okolí, otevře si krámek opět dříve patřící nebožce a pak ještě prodává její knihy. Nejsou zde žádní potomci bažící po majetku, žádné právní spory o knihy, ani nikdo z okolí jí nic nezávidí. Naopak, ještě si skoro za nic nechtějí nechat platit. Jediné, v čem je zakopán pes a co se v knize řešit prostě bude je končící vízum, které, světe div se, by ovlivnilo celé Broken Wheel.

Zkrátka, jak už jsem psala, je to kapku naivní, ale ne trapný příběh. Strašně ráda jsem se jím nechala strhnout. Je totiž hrozně prima, když si můžete snít spolu s knihou. Takže za mě jo, jděte do toho :-))

Jaké to je být lesba

Už několik kamarádů a kamarádek mě požádalo, abych na svém blogu napsala něco z "lesbického světa". Přiznám se, že jsem se tohoto tématu poměrně zdráhala. Ne proto, že bych se za něco styděla, nebo nechtěla nic prozradit, ale spíš proto, že si připadám jako úplně normální člověk, který sice má jinou sexuální orientaci, ale jinak žije úplně běžný život. Nejsem žádnou profláknutou osobností gay komunity, nevysedávám v gay barech a nenavštěvuju tradiční lesbickou diskotéku freedom night. Zkrátka nemám žádný peprný život, jako kolega s blogem Pražská buzna. Pro ty, co neznají, doporučuju přečíst, abyste snáze pochopili, že můj život lesby je úplně opačný.

Vlastně jsem se trochu bála toho, aby má slova neklesla ke klasickým lesbickým klišé, které je dle mého dnes už částečně přežitkem. Ne každá lesba je mužatka, nebo má krátké vlasy, nosí výrazné hodinky a mikiny značky Bench. Zásadně si nedává nohu přes nohu, nosí duhové přívěsky nebo ženský symbol na řetízku, nakupuje v pánském oddělení a nesnáší slovo lesbička. Na většině holek dnes už nijak nepoznáte, že by snad mohly být na holky. Popravdě řečeno jsou dnes holky, které jako lesby vypadají (nesou určité charakteristické znaky) diskriminovány nejen heterospolečností, ale i ostatními lesbami. Je až paradoxní, že zrovna ženy, kterých se vždy citlivě dotýkalo přirovnánvání k mužům se samy mezi sebou poměrně necitlivě rozdělují na holčičí a klučičí typy. Kde dívčí typy jsou velmi žádané a těmi klučičími se kapku opovrhuje.

Asi ani nemohu adekvátně odpovědět na otázku, zda být lesbou je svělé? Je to asi tak stejně skvělý, jako být člověkem! Sexuální orientace sice determinuje můj osobní život, ale něměla by ovlivňovat mé společenské postavení nebo roli ve společnosti. Což bohužel stále ještě nefunguje. A nebude to fungovat, dokud budou homosexuálové považováni za něco méněcenného, za někoho, koho je třeba např. dle nového dokumentu papeže Františka tolerovat. Osobně nevidím, v čem je problém. Pracuji, platím daně, přispívám na charitu, pomáhám lidem, starám se o rodiče, nikomu úmyslně neškodím. Řekněte mi jediný důvod, proč bych nemohla uzavírat manželství, nebo čím jsem tedy horší než ostatní?

Ale abych neodbočovala. Jsem ráda, že jsem lesba, protože vím, kdo jsem. Je to důležité pro mou vlastní sebeidentifikaci, pro porozumění sobě samé a nebylo tomu vždycky tak. Musím říci, že se mi zjištěním, nebo možná přiznáním si, že jsem lesba velmi ulevilo. Najednou celý můj předešlý život do sebe zapadl jako puzzle. Najednou byl jasný a srozumitelný. Ale že by být lesbou byla nějaká výhoda? Nemyslím si. Jinak bych už nejspíš byla spokojená matka minimálně dvou dětí a měla skvělého partnera, člověka, na kterého se mohu vždy spolehnout. Nikdo něco takového neopouští proto, že chce být lesba, ale proto, že nemá jinou možnost. Nikdy nemůžete jít sami proti sobě. A pokud už jdete, vždy vás to dožene.

Asi největším problémem lesby je sehnat k sobě adekvátní partnerku. Není to nic jednoduchého, zvlášť pokud nejste zrovna úplně mainstream. Přeci jen možnosti jsou docela omezené. Internetové seznamky nejsou všespásné a lesbických spolků je velmi poskrovnu, v tomhle jsou gayové družnější. Pokud už někoho potkáte, nesmíte to "posrat", protože jednak vám může utéct někdo moc fajn, a pak musíte tu příšenou seznamovací anabázi začít znovu. Navíc kolikrát chcete založit rodinu. Chcete mít děti a milující partnerku, což v lesbickém světě představuje aspoň z mého pohledu trochu výhru v loterii, a to jak osobní tak pravděpodobnostní. Přesto lesby, které děti chtějí a cítí tu potřebu nakonec v sobě najdou tu sílu svého snu docílit.

Ovšem je tu ještě další věc, o které se příliš nemluví. A nemluví se o ní ani mezi samotnými lesbami. Některé holky vám hned řeknou, že děti nechtějí. Mají k tomu své důvody a vzhledem k tomu, že je to každého věc, není proti tomu co namítat. Ale pak jsou tu holky, které rodinu chtějí. Chtějí mít děti a partnerky a pohodový rodinný život, ale nechtějí mít vlastní děti. To je věc pro lidi dost nepochopitelná. Je nepochopitelná i pro mnoho leseb. A pro ty dotyčné je to věc dost frustrující. Protože víte, že chcete mít rodinu, že si bez dětí dost dobře nedokážete život představit, ale necítíte to. Necítíte tu biologickou potřebu mít své děti. Představa těhotenství a mateřství se vám příčí, je pro vás něčím nepředstavitelným, na hony vzdáleným. Je to něco, k čemu se nedokážete jen tak donutit. Říci si, že o nic nejde.

A pak vám ještě někteří zaníceně tvrdí, že si nezasloužíte důchod, protože nemáte děti. Jako by nebyly jiné prostředky, jak být pro společnost přínosný. Kolikrát jste více přínostní, než kdejaký rodič. Ale lidé jsou krátkozrací, nevidí přes vlastní stín. A ne všechny lesby a gayové jsou až tak hloupí a lhostejní. Uvědomujeme si, často bolestně, že jsme sami. Že se o nás na stáří nebude mít kdo z příbuzných postarat a že budeme odkázáni na pomoc ostatních. Když se vám po šedesátce rozpadne vztah, nebo o partnerku přijdete, jste najednou sami a nemáte ty děti, ke kterým byste se mohli upínat. Tudíž buďte šťastní, pokud žijete běžný heteroživot, kde po sobě věci plynou přirozeně postupně a vězte, že bychom to chtěli mít stejně.

Myslím, že ve dvaceti by tenhle článek vypadal asi trochu jinak, nicméně v pětatřiceti, to můžete vidět třeba takhle. 

Viditelná temnota

Předně musím přiznat, že jsem si neuvědomila, že takové pochmurné téma budu mít na blogu hned dvakrát za sebou. Ale já za to vážně nemůžu. Knihy jsou velkou inspirací k přemýšlení a mně se tu zrovna sešly takové vážné kousky. Slibuju, že příště se zase vrátím k nějaké severské detektivce a budu psát úplně o něčem jiném. Přesto mi nedá nepodělit se s vámi o knihu Williama Styrona Viditelná temnota. 

Ne nebojte se, tentokrát nebudeme mluvit o smrti, tentokrát zůstaneme "jen" u deprese. Myslím, že téma deprese je stejně jako umírání něco, o čem se nemluví. A pokud se o depresi mluví, obyčejně ve zlehčené formě, kdy zrovna nemáme svůj den, nebo je nám smutno a říkáme, že máme depresi. Bohužel deprese je onemocnění mnohem závažnější. Problém je, že pro člověka, který nikdy neměl s touto chorobou co do činění, je to stav naprosto nepochopitelný. 

Pokud člověk trpí depresí, je na něj pohlíženo jako na slabocha. Na někoho, kdo se v sobě moc pitvá, kdo všechno moc prožívá, kdo nestojí nohama na zemi, kdo přehání. V žádném případě ho nevidíme jako člověka nemocného, který za nic nemůže, protože se mu tenhle stav v podstatě přihodil stejně náhodně, jako kdyby si zlomil nohu. Jenže se zlomeninou každý chápe, že nedoběhnete tramvaj, nebo nepoběžíte maraton. S depresí málo kdo pochopí, že opravdu nejste schopni vstát z postele a vypravit se do práce. 

Deprese je navíc nemoc, co vám zničí vztahy. A to nemusí být ani rozjetá natolik, že by bylo utrpením vedle takového člověka pobývat, nebo s ním zajít na kafe. Tak jako ničí deprese život člověku, který jí trpí, ničí život i lidem v jeho okolí. Zvláště, pokud se stane deprese nezvladatelnou a dotyčného donutí k takovému konci, jakým je sebevražda. A tady nastává další z nespravedlností, protože sebevražda je znovu považována za projev slabosti. Za něco, za co by se mělo okolí dotyčného stydět. A obvykle se stydí za to, že tomu nedokázali předejít, že si myslí, že to byla nějakým způsobem jejich vina. Je to hloupost. Jen je příliš málo těch, co na to takto pohlížejí. 

Pokud člověk v depresi spáchá sebevraždu, je to podobné jako eutanazie pro pacienta v konečném stádiu rakoviny, kdy trpí ohromnými bolestmi. Leckdy máte chuť člověku zkrátit to trápení, pokud vidíte, že trpí bolestmi. Pokud vidíte, že někdo trpí depresí .... zpravidla řeknete, že zas bude líp. Ano, dalo by se namítat, že dnes už existují léky, které dokáží depresi zmírňovat, že už to není jako v době, kdy psal William Styron svou Viditelnou temnotu (což ale není zas tak dávno), ve které popisuje svůj vlastní boj s touto zákeřnou duševní chorobou. Ale ono je to asi jako všude, nikdy nevyléčíte všechno. 

A proto mohu Viditelnou temnotu jen doporučit. Některým méně vnímavým lidem bych ji dala i jako povinnou četbu. Pokud nás bude více s myslí otevřenou, bude se i lidem s depresí žít aspoň o malý kousek lépe. 

"Deprese, která pohltila mě, nebyla typu maniakálního - ten provázejí stavy euforie -, což by se bylo s největší pravděpodobností projevilo už v mladších letech. Mně bylo šedesát, když se nemoc ozvala poprvé, a to ve formě "monopolární", při níž to jde s pacientem jen z kopce. Nikdy se nedozvím, co mou depresi vyvolalo, stejně jako se to nedozví žádný jiný pacient. Vypadá to, že příčinu deprese se nepodaří odhalit nikdy, tak komplexně propletené jsou faktory abnormálních chemických reakcí, chování a genetiky. Jednoduše řečeno, procesu se účastní větší počet složek - tři, čtyři, možná i více - v nesčíslném množství permutací. Proto také jednou z nejnesprávnějších představ o sebevraždě je klamný závěr, že existuje jedna odpověď - eventuálně kombinace odpovědí -, proč k tomu činu došlo.

Nevyhnutelná otázka "Proč to udělal/a?" obvykle vede k podivným spekulacím, z větší části rovněž klamným. Pro smrt Abbieho Hoffmana se okamžitě dostalo do oběhu několik důvodů: reakce na jeho autohavárii, neúspěch nejnovější knihy, vážné onemocnění matky. U Randalla Jarrella to prý byl ústup ze slávy nevybíravě vypíchnutý v jedné poťouchlé recenzi, která u něj vyvolala těžkou sklíčenost. O Primovi Levim se šuškalo, že na něm ležela péče o ochrnutou matku, což prý bylo pro jeho ducha těžším břemenem než pobyt v Osvětimi. Kterýkoli z uvedených faktorů mohl uvíznout jako trn v oku těchto tří mužů a stát se trýzní. Taková zátěž může hrát velmi důležitou roli, nelze nad ní mávnout rukou, ovšem většina lidí zátěž rovnající se zranění, poklesu popularity, jedovaté recenzi a nemoci v rodině klidně vydrží. Převážná většina vězňů snášela život v Osvětimi poměrně dobře. Většina lidských bytostí se zakrvácená a skřípnutá protivenstvími života dere vrávoravým krokem po cestě vpřed, nezasažená skutečnou depresí. Chceme-li zjistit, proč někteří sklouznou do šachty deprese, musíme pátrat dál, až za hranicemi očividné krize - ale ani tam se nám nepodaří přijít s ničím závažnějším, než je rozumná domněnka."

Smrt tu žije s námi

Tak jsem si myslela, že začnu v novém roce článkem o tom, jak je skvělé nabrat nějaký směr a tím se vydat. Nemusí to být zrovna přesvědčení, že od teď začnu třikrát týdně chodit cvičit. Víme dobře, že takové náhlé změny k ničemu nevedou. Člověk se chvíli donutí a pak se na to vykašle. Mnohem lepší je pozvolná změna, všichni musíme projít určitým vývojem, než se dostaneme tam, kde bychom rádi byli. Přijde mi trochu škoda, když se člověk nesnaží být nějakým způsobem lepší. Když jen tak mrhá svým životem. Ale každý jsme nějaký. I já mrhám, bez výjimky.

Nu a právě o tom mrhání začátkem tohoto roku dost přemýšlím, respektive přemýšlím o tom, co se stane, až už nebudu moci mrhat. Znáte ten stav, kdy dokola narážíte neustále na jedno a to samé téma? Prostě se vám lepí na paty, jako by se snažilo vám něco říci. Nevím, co chce říci mně, ale já začala rok 2016 přemítáním o smrti. Jestliže si propůjčím jednu z úvodních hlášek filmu Láska nebeská a slovo láska zaměním slovem smrt, výsledkem dostanu, že smrt je všude kolem nás.

Člověk by si řekl, že taková smrt má jen jednu podobu. Prostě nějakou dobu jste a pak už najednou nejste. Proti tomu žádný, žádný. Ale smrt na nás působí mnoha způsoby a dotýká se nás, i když o ni nestojíme. Celý život se na smrt nějak připravujeme. Jenže ve vší té přípravě, která je pozvolná a nijak intenzivní, dokud se něco ošklivého nestane a my se jí přiblížíme víc, než je zdrávo, zapomínáme na její všudypřítomnost. Smrt má tu vlastnost, že vás pokaždé zaskočí. I když ji čekáte. A když ji nečekáte? Někdy se nestačíte divit.

A tak nejvíce času věnujeme tomu, abychom se se smrtí vyrovnali. A to je běh na dlouhou trať. Smrt, snad kromě smrti stářím, je nám nevysvětlitelná, nepochopitelná, těžko polapitelná. A připomíná se potvora vždy, když se to nehodí. Tím jsme se ostatně potrénovali teď o Vánocích. Život bez nich je těžký, zvlášť když se jedná o rodiče, manžele, děti nebo dlouholeté přátele. Místo nich je v našem životě prázno a najít cestu, jak to prázdno zaplnit, je pořádná dřina.

O smrti a umírání se vůbec málo mluví. A přitom tolik lidí dokáže umírat hezky, s noblesou, s vyrovnáním a klidem. I na smrtelné posteli bychom si z nich mohli vzít příklad. Umírání je citlivá věc a tak je nepříjemný, když někdo kolem toho jen tak plácá, nebo se vytáčí, nebo smrtelně nemocnému do poslední chvíle říká, že se uzdraví. Přitom zrovna umírání, by si zasloužilo upřímnost a obyčejné zacházení. Jak jsem zrovna nedávno četla v knize Irva D. Yaloma: "Příliš mnoho lidí je přehnaně uctivých, hýkají "jste tak statečná". Koneckonců, co je taky statečného na tom, mít rakovinu? Když už ji máme, co máme na vybranou? Ale nejhorší jsou všechny ty nesmyslné kecy o odvážném zápase pacientů s rakovinou, který příliš často končí porážkou. Kolik nekrologů obsahuje větu, že ten a ten prohrál statečnou bitvu s rakovinou? Nenávidím to! Příšerně to nenávidím! Jestli mi to taky někdo strčí do nekrologu, vrátím se a zabiju ho!"

A tak se v tom všem našem mrhání snažíme po sobě něco zanechat. Něco, na co by si lidé za nějaký čas vzpomněli. Co si budeme povídat, podaří se to jen malému procentu z nás. Neboť jak pravil Marcus Aurelius v Hovorech k sobě: "Namále života všech, ať vzpomínajících, nebo vzpomínaných. Všechno je pomíjivé - jak paměť, tak zapamatované. Ten čas je blízko, až všichni zapomenou na tebe. Vždy měj na paměti, že brzo nebudeš nikým, a nikde."

A tak vám přeju, ať se smrti a umírání vyhnete obloukem. A když už se to nepodaří, ať se k ní postavíte zpříma. Ať jste mezi těmi šťastlivci, kteří po sobě něco zanechají, aspoň na krátký čas. A pokud ne, ať smrt dokážete hrdě přijmout a nechat ji s námi žít.