Vlastně jsem se trochu bála toho, aby má slova neklesla ke klasickým lesbickým klišé, které je dle mého dnes už částečně přežitkem. Ne každá lesba je mužatka, nebo má krátké vlasy, nosí výrazné hodinky a mikiny značky Bench. Zásadně si nedává nohu přes nohu, nosí duhové přívěsky nebo ženský symbol na řetízku, nakupuje v pánském oddělení a nesnáší slovo lesbička. Na většině holek dnes už nijak nepoznáte, že by snad mohly být na holky. Popravdě řečeno jsou dnes holky, které jako lesby vypadají (nesou určité charakteristické znaky) diskriminovány nejen heterospolečností, ale i ostatními lesbami. Je až paradoxní, že zrovna ženy, kterých se vždy citlivě dotýkalo přirovnánvání k mužům se samy mezi sebou poměrně necitlivě rozdělují na holčičí a klučičí typy. Kde dívčí typy jsou velmi žádané a těmi klučičími se kapku opovrhuje.
Asi ani nemohu adekvátně odpovědět na otázku, zda být lesbou je svělé? Je to asi tak stejně skvělý, jako být člověkem! Sexuální orientace sice determinuje můj osobní život, ale něměla by ovlivňovat mé společenské postavení nebo roli ve společnosti. Což bohužel stále ještě nefunguje. A nebude to fungovat, dokud budou homosexuálové považováni za něco méněcenného, za někoho, koho je třeba např. dle nového dokumentu papeže Františka tolerovat. Osobně nevidím, v čem je problém. Pracuji, platím daně, přispívám na charitu, pomáhám lidem, starám se o rodiče, nikomu úmyslně neškodím. Řekněte mi jediný důvod, proč bych nemohla uzavírat manželství, nebo čím jsem tedy horší než ostatní?
Ale abych neodbočovala. Jsem ráda, že jsem lesba, protože vím, kdo jsem. Je to důležité pro mou vlastní sebeidentifikaci, pro porozumění sobě samé a nebylo tomu vždycky tak. Musím říci, že se mi zjištěním, nebo možná přiznáním si, že jsem lesba velmi ulevilo. Najednou celý můj předešlý život do sebe zapadl jako puzzle. Najednou byl jasný a srozumitelný. Ale že by být lesbou byla nějaká výhoda? Nemyslím si. Jinak bych už nejspíš byla spokojená matka minimálně dvou dětí a měla skvělého partnera, člověka, na kterého se mohu vždy spolehnout. Nikdo něco takového neopouští proto, že chce být lesba, ale proto, že nemá jinou možnost. Nikdy nemůžete jít sami proti sobě. A pokud už jdete, vždy vás to dožene.
Asi největším problémem lesby je sehnat k sobě adekvátní partnerku. Není to nic jednoduchého, zvlášť pokud nejste zrovna úplně mainstream. Přeci jen možnosti jsou docela omezené. Internetové seznamky nejsou všespásné a lesbických spolků je velmi poskrovnu, v tomhle jsou gayové družnější. Pokud už někoho potkáte, nesmíte to "posrat", protože jednak vám může utéct někdo moc fajn, a pak musíte tu příšenou seznamovací anabázi začít znovu. Navíc kolikrát chcete založit rodinu. Chcete mít děti a milující partnerku, což v lesbickém světě představuje aspoň z mého pohledu trochu výhru v loterii, a to jak osobní tak pravděpodobnostní. Přesto lesby, které děti chtějí a cítí tu potřebu nakonec v sobě najdou tu sílu svého snu docílit.
Ovšem je tu ještě další věc, o které se příliš nemluví. A nemluví se o ní ani mezi samotnými lesbami. Některé holky vám hned řeknou, že děti nechtějí. Mají k tomu své důvody a vzhledem k tomu, že je to každého věc, není proti tomu co namítat. Ale pak jsou tu holky, které rodinu chtějí. Chtějí mít děti a partnerky a pohodový rodinný život, ale nechtějí mít vlastní děti. To je věc pro lidi dost nepochopitelná. Je nepochopitelná i pro mnoho leseb. A pro ty dotyčné je to věc dost frustrující. Protože víte, že chcete mít rodinu, že si bez dětí dost dobře nedokážete život představit, ale necítíte to. Necítíte tu biologickou potřebu mít své děti. Představa těhotenství a mateřství se vám příčí, je pro vás něčím nepředstavitelným, na hony vzdáleným. Je to něco, k čemu se nedokážete jen tak donutit. Říci si, že o nic nejde.
A pak vám ještě někteří zaníceně tvrdí, že si nezasloužíte důchod, protože nemáte děti. Jako by nebyly jiné prostředky, jak být pro společnost přínosný. Kolikrát jste více přínostní, než kdejaký rodič. Ale lidé jsou krátkozrací, nevidí přes vlastní stín. A ne všechny lesby a gayové jsou až tak hloupí a lhostejní. Uvědomujeme si, často bolestně, že jsme sami. Že se o nás na stáří nebude mít kdo z příbuzných postarat a že budeme odkázáni na pomoc ostatních. Když se vám po šedesátce rozpadne vztah, nebo o partnerku přijdete, jste najednou sami a nemáte ty děti, ke kterým byste se mohli upínat. Tudíž buďte šťastní, pokud žijete běžný heteroživot, kde po sobě věci plynou přirozeně postupně a vězte, že bychom to chtěli mít stejně.
Myslím, že ve dvaceti by tenhle článek vypadal asi trochu jinak, nicméně v pětatřiceti, to můžete vidět třeba takhle.
