Předně musím přiznat, že jsem si neuvědomila, že takové pochmurné téma budu mít na blogu hned dvakrát za sebou. Ale já za to vážně nemůžu. Knihy jsou velkou inspirací k přemýšlení a mně se tu zrovna sešly takové vážné kousky. Slibuju, že příště se zase vrátím k nějaké severské detektivce a budu psát úplně o něčem jiném. Přesto mi nedá nepodělit se s vámi o knihu Williama Styrona Viditelná temnota.
Ne nebojte se, tentokrát nebudeme mluvit o smrti, tentokrát zůstaneme "jen" u deprese. Myslím, že téma deprese je stejně jako umírání něco, o čem se nemluví. A pokud se o depresi mluví, obyčejně ve zlehčené formě, kdy zrovna nemáme svůj den, nebo je nám smutno a říkáme, že máme depresi. Bohužel deprese je onemocnění mnohem závažnější. Problém je, že pro člověka, který nikdy neměl s touto chorobou co do činění, je to stav naprosto nepochopitelný.
Pokud člověk trpí depresí, je na něj pohlíženo jako na slabocha. Na někoho, kdo se v sobě moc pitvá, kdo všechno moc prožívá, kdo nestojí nohama na zemi, kdo přehání. V žádném případě ho nevidíme jako člověka nemocného, který za nic nemůže, protože se mu tenhle stav v podstatě přihodil stejně náhodně, jako kdyby si zlomil nohu. Jenže se zlomeninou každý chápe, že nedoběhnete tramvaj, nebo nepoběžíte maraton. S depresí málo kdo pochopí, že opravdu nejste schopni vstát z postele a vypravit se do práce.
Deprese je navíc nemoc, co vám zničí vztahy. A to nemusí být ani rozjetá natolik, že by bylo utrpením vedle takového člověka pobývat, nebo s ním zajít na kafe. Tak jako ničí deprese život člověku, který jí trpí, ničí život i lidem v jeho okolí. Zvláště, pokud se stane deprese nezvladatelnou a dotyčného donutí k takovému konci, jakým je sebevražda. A tady nastává další z nespravedlností, protože sebevražda je znovu považována za projev slabosti. Za něco, za co by se mělo okolí dotyčného stydět. A obvykle se stydí za to, že tomu nedokázali předejít, že si myslí, že to byla nějakým způsobem jejich vina. Je to hloupost. Jen je příliš málo těch, co na to takto pohlížejí.
Pokud člověk v depresi spáchá sebevraždu, je to podobné jako eutanazie pro pacienta v konečném stádiu rakoviny, kdy trpí ohromnými bolestmi. Leckdy máte chuť člověku zkrátit to trápení, pokud vidíte, že trpí bolestmi. Pokud vidíte, že někdo trpí depresí .... zpravidla řeknete, že zas bude líp. Ano, dalo by se namítat, že dnes už existují léky, které dokáží depresi zmírňovat, že už to není jako v době, kdy psal William Styron svou Viditelnou temnotu (což ale není zas tak dávno), ve které popisuje svůj vlastní boj s touto zákeřnou duševní chorobou. Ale ono je to asi jako všude, nikdy nevyléčíte všechno.
A proto mohu Viditelnou temnotu jen doporučit. Některým méně vnímavým lidem bych ji dala i jako povinnou četbu. Pokud nás bude více s myslí otevřenou, bude se i lidem s depresí žít aspoň o malý kousek lépe.
"Deprese, která pohltila mě, nebyla typu maniakálního - ten provázejí stavy euforie -, což by se bylo s největší pravděpodobností projevilo už v mladších letech. Mně bylo šedesát, když se nemoc ozvala poprvé, a to ve formě "monopolární", při níž to jde s pacientem jen z kopce. Nikdy se nedozvím, co mou depresi vyvolalo, stejně jako se to nedozví žádný jiný pacient. Vypadá to, že příčinu deprese se nepodaří odhalit nikdy, tak komplexně propletené jsou faktory abnormálních chemických reakcí, chování a genetiky. Jednoduše řečeno, procesu se účastní větší počet složek - tři, čtyři, možná i více - v nesčíslném množství permutací. Proto také jednou z nejnesprávnějších představ o sebevraždě je klamný závěr, že existuje jedna odpověď - eventuálně kombinace odpovědí -, proč k tomu činu došlo.
Nevyhnutelná otázka "Proč to udělal/a?" obvykle vede k podivným spekulacím, z větší části rovněž klamným. Pro smrt Abbieho Hoffmana se okamžitě dostalo do oběhu několik důvodů: reakce na jeho autohavárii, neúspěch nejnovější knihy, vážné onemocnění matky. U Randalla Jarrella to prý byl ústup ze slávy nevybíravě vypíchnutý v jedné poťouchlé recenzi, která u něj vyvolala těžkou sklíčenost. O Primovi Levim se šuškalo, že na něm ležela péče o ochrnutou matku, což prý bylo pro jeho ducha těžším břemenem než pobyt v Osvětimi. Kterýkoli z uvedených faktorů mohl uvíznout jako trn v oku těchto tří mužů a stát se trýzní. Taková zátěž může hrát velmi důležitou roli, nelze nad ní mávnout rukou, ovšem většina lidí zátěž rovnající se zranění, poklesu popularity, jedovaté recenzi a nemoci v rodině klidně vydrží. Převážná většina vězňů snášela život v Osvětimi poměrně dobře. Většina lidských bytostí se zakrvácená a skřípnutá protivenstvími života dere vrávoravým krokem po cestě vpřed, nezasažená skutečnou depresí. Chceme-li zjistit, proč někteří sklouznou do šachty deprese, musíme pátrat dál, až za hranicemi očividné krize - ale ani tam se nám nepodaří přijít s ničím závažnějším, než je rozumná domněnka."
