Nu a právě o tom mrhání začátkem tohoto roku dost přemýšlím, respektive přemýšlím o tom, co se stane, až už nebudu moci mrhat. Znáte ten stav, kdy dokola narážíte neustále na jedno a to samé téma? Prostě se vám lepí na paty, jako by se snažilo vám něco říci. Nevím, co chce říci mně, ale já začala rok 2016 přemítáním o smrti. Jestliže si propůjčím jednu z úvodních hlášek filmu Láska nebeská a slovo láska zaměním slovem smrt, výsledkem dostanu, že smrt je všude kolem nás.
Člověk by si řekl, že taková smrt má jen jednu podobu. Prostě nějakou dobu jste a pak už najednou nejste. Proti tomu žádný, žádný. Ale smrt na nás působí mnoha způsoby a dotýká se nás, i když o ni nestojíme. Celý život se na smrt nějak připravujeme. Jenže ve vší té přípravě, která je pozvolná a nijak intenzivní, dokud se něco ošklivého nestane a my se jí přiblížíme víc, než je zdrávo, zapomínáme na její všudypřítomnost. Smrt má tu vlastnost, že vás pokaždé zaskočí. I když ji čekáte. A když ji nečekáte? Někdy se nestačíte divit.
A tak nejvíce času věnujeme tomu, abychom se se smrtí vyrovnali. A to je běh na dlouhou trať. Smrt, snad kromě smrti stářím, je nám nevysvětlitelná, nepochopitelná, těžko polapitelná. A připomíná se potvora vždy, když se to nehodí. Tím jsme se ostatně potrénovali teď o Vánocích. Život bez nich je těžký, zvlášť když se jedná o rodiče, manžele, děti nebo dlouholeté přátele. Místo nich je v našem životě prázno a najít cestu, jak to prázdno zaplnit, je pořádná dřina.
O smrti a umírání se vůbec málo mluví. A přitom tolik lidí dokáže umírat hezky, s noblesou, s vyrovnáním a klidem. I na smrtelné posteli bychom si z nich mohli vzít příklad. Umírání je citlivá věc a tak je nepříjemný, když někdo kolem toho jen tak plácá, nebo se vytáčí, nebo smrtelně nemocnému do poslední chvíle říká, že se uzdraví. Přitom zrovna umírání, by si zasloužilo upřímnost a obyčejné zacházení. Jak jsem zrovna nedávno četla v knize Irva D. Yaloma: "Příliš mnoho lidí je přehnaně uctivých, hýkají "jste tak statečná". Koneckonců, co je taky statečného na tom, mít rakovinu? Když už ji máme, co máme na vybranou? Ale nejhorší jsou všechny ty nesmyslné kecy o odvážném zápase pacientů s rakovinou, který příliš často končí porážkou. Kolik nekrologů obsahuje větu, že ten a ten prohrál statečnou bitvu s rakovinou? Nenávidím to! Příšerně to nenávidím! Jestli mi to taky někdo strčí do nekrologu, vrátím se a zabiju ho!"
A tak se v tom všem našem mrhání snažíme po sobě něco zanechat. Něco, na co by si lidé za nějaký čas vzpomněli. Co si budeme povídat, podaří se to jen malému procentu z nás. Neboť jak pravil Marcus Aurelius v Hovorech k sobě: "Namále života všech, ať vzpomínajících, nebo vzpomínaných. Všechno je pomíjivé - jak paměť, tak zapamatované. Ten čas je blízko, až všichni zapomenou na tebe. Vždy měj na paměti, že brzo nebudeš nikým, a nikde."
A tak vám přeju, ať se smrti a umírání vyhnete obloukem. A když už se to nepodaří, ať se k ní postavíte zpříma. Ať jste mezi těmi šťastlivci, kteří po sobě něco zanechají, aspoň na krátký čas. A pokud ne, ať smrt dokážete hrdě přijmout a nechat ji s námi žít.
